Václav Šolc

[ZaunköniG]

Ku srdci ránu tu jí zasadili,
že dvoustaletý krvácela věk,
svůj nahý nesouc na pospasy vděk,
by lační supi hlad svůj nasytili.

O roucho žoldnéři se rozdělili,
a když jich vášní sžírající vztek
i zlatý diadem jí s čela smek',
pak ještě dále v jejím srdci ryli.

O ráno svatá! nevyschniž tvůj pramen,
své drahé krve proudem dále teč
a k nebi vzdychej stále to své: Amen!

Snad stane někdy anděl při tvém proudu
a v zřídle tvém svůj jasný smočí meč,
by krev tvou v knihy věčných sepsal soudů.