28.01.2018, 16:38
František Táborský
Tschechien 1858 - 1940
Ozvěna
I.
Zvuk čarovný se snesl k mému sluchu
z jar půvabných, jež uprchla tak záhy,
jak barva ze květu, když nemá vláhy,
jak tažný pták, když tepla schází vzduchu.
Teď jiným svět se zjevil mému duchu.
Vzal vrásky na čelo, v líc vážné tahy
a přísným pohledem cíl hlásá dráhy,
kam spěti mám vždy ve zimničném ruchu.
A bujná hlava klonívá se k zemi,
když zní to kolem ní: "Jen dál, jen dál!"
a vichr prudký láme perutěmi -
Z dob blahých píseň zní mi kolem čela,
zde v péro zachyt' jsem ji - sladký žal,
vzpomínka dávná zas se rozzvučela.
II.
Vzpomínka dávná zas se rozzvučela,
a mžikem všechno změnilo se kolem:
Koberec květů rozsypal se polem,
koruna stromů v květ se rozpučela,
z dřevěných úlů vyletěla včela,
a větři povídali nad topolem,
že s motýlem a čápy, se sokolem
se žene máj jak řeka rozhučelá.
Křepelky kradmo strojily si hnízda,
slavíci tuží na námluvy hlasy,
a na třešni si drze vrabec hvízdá,
jak pěkné hnízdo ukrad'. Rozkoš vjela
též v srdce mé, a dechem vší té krásy
jak s vrchů sníh prchala chmura s čela.
III.
Jak s vrchů sníh prchala chmura s čela,
a srdce roztlouklo se volně, blaze,
jak žitné pole v ranní rosné vláze,
když "Pojďte do hor!" laškovně mi děla.
Matinka s hostmi jíť prý by tam chtěla,chtěla
- což jinak značí, bez vší totiž fráze,
že pro sebe tam ulovíme snáze
chvil sladkých - to má děva zamlčela.
Spjal vichry Eolus a pustil vánky
nad ševel harfy lehčí, a v tu chvíli
Vil zástup stlal nám v lese na libánky,
kde Amor dřív se válel v směšném ruchu.
Tam lesní zvonky v zpěv se rozzvonily,
hlas dávných bájí ozval se zas v duchu.
IV.
Hlas dávných bájí ozval se zas v duchu.
Zřím mezi vrchy údolí to svěží,
kde potok horský bujaře dál běží,
tam - málem že bych věřil ve předtuchu -
jsem Tebe zaved'. V láskytoužném ruchu
tam borů koruny, sbor štíhlých věží,
se k sobě tulily, a jak když sněží
sny s nebe, šeptaly cos vzduchu.
Tam divokrásnou pověsť o Atale
jsem Tobě četl, hlas se trhal stále,
a jindy o Aldoně, Waltru zkázku.
Při prvním čtení líbal jsem Tě v duchu,
při druhém čtení - čtli jsme svoji lásku.
Ó byl to čas - vše v divotvorném ruchu!
V.
Ó byl to čas - vše v divotvorném ruchu!
Roj zlatých včelek rozletěl se strání,
by vsedl na jetel, kde motýl už se shání,
z vísky ranní zvonek cinkal sluchu.
Tu mladý skřivan perly házel vzduchu,
je vítr chytá, roznáší je plání,
slavíka dráždí, jenž se zpěvem brání,
a píšťal zvuk zas nosí od pastuchů.
Tu nad hlavami zabzučeli brouci,
tu zpěvy ženců hlaholili slastní,
a nebem volně plulo slunce skvoucí.
My mlčeli, nám ústa oněměla,
však v očích čtli jsme si: "Ó jak jsme šťastni!
Nám všechny krásy země otevřela!"
VI.
Nám všechny krásy země otevřela,
ba srdce svoje nám též ukázala,
obrázek malý, na němž slova stála:
Ó kéž by v lidstvu taká láska vřela!
Hoch malý přiběh' k nám, líc se mu rděla,
a v hnízdě holátka nám přines' malá,
však hle, nad námi matka polétala
a strachem o ptáčata jen se chvěla.
I mněl jsem: Bože, co v tu chvíli cítí
má družka milá v duši svojí krásné?
Zda sladká touha ňadro její vznítí?
Tlukotem prudkým srdce nám se chvěla,
hoch vrátil ptáku holátka - a k jasné
k obloze duch náš křídla rozpjal smělá.
VII.
K obloze duch náš křídla rozpjal smělá,
a moře lásky, jak své vlny hází,
svou těsnou chtělo protrhnouti hrázi,
by v celý svět bouř hymny její zněla.
Byl pozdní večer, ve spánku zem celá,
stín dumné noci s tmou se černou schází,
však Cherub lásky, jenž nás doprovází,
děl obloze, by hvězdami se skvěla.
Jen potok lesklý hrčel ve vrb stínu,
my podél šli, Tys tulila se ke mně,
a bledý měsíc vyplul nad krajinu.
A poslouchaly hvězdy ve rozruchu,
když "lehkouLehkou noc!" Tys šveholila jemně,
jak skřivan vznášeje se v modrém vzduchu.
VIII.
Jak skřivan vznášeje se v modrém vzduchu,
jak skalní orel ve vznešeném letu,
tak mysl naše rozlétla se k světu,
jenž ze sna procit' do živého ruchu.
Ó božské ticho! Zdálo se nám v duchu,
že rosa padá k naší lásky květu,
že zpěv naň dýchá sta andělských retů,
harf stera sladkosť že nám splývá k sluchu.
V nach červánků se nebe rozžhavělo,
pták zpíval, slunce plálo, list se rosou třás' -
tu poprvé já políbil Tě v čelo.
I bylo nám jak dítěti, když dříme,
nám dech se ztajil, Tvůj jsem slyšel hlas:
"Ó rci, zda žijeme my nebo sníme?"
IX.
"Ó rci, zda žijeme my nebo sníme?
Či možno krásy chtíti ještě víc?"
Tak pravilas, nach přelít' Tobě líc,
když slavík pěl nevěda, že jej zříme.
To bylo v háji, kde tak rádi dlíme,
kde říčka bystrá proudí bublajíc,
kde každý list nám šeptá, kyne vstříc,
že tam si spolu vroucně promluvíme.
I byla píseň to, jež Petrarkovi zněla,
když poprvé zjev Lauřin přikouzlil mu sen;
i byla píseň to, jež chmurným Dantem chvěla,
když Beatrici v růžích rakve zřel.
A Tys mně šeptla, smích Ti vyběh' ven:
"A pravda to, co v háji slavík pěl?"
X.
"A pravda to, co v háji slavík pěl?"
,A"A co?'co?" - "Však víš?" -,O"O kráse sladkých zraků,
o hvězdách jiskřivých, jež do oblaků
bůh zasadil - úl medossavých včel?'včel?"
"Ne, ne!" - ,O"O růžných červáncích, jichž pel
Ti plane s líc?'líc?" - "Ne, ne!" - ,O"O bujném máku
opojných rtů Tvých, jež'jež" - "Ne, ne!" - ,O"O ptáku
tom zpěvném, jenž se v srdci rozepěl - ?'?"
Už neslyšelas, utekla jsi mžikem
za keře růžové, a já Tě honil,
a smích Tvůj stříbrem po zahradě zvonil.
A když přec chyt' jsem Tě, a s lehkým křikem
k mým prsům padlas - čtli jsme, co už víme,
že svět jest jiný, než my lidé mníme.
XI.
Že svět jest jiný, než my lidé mníme,
Ty pravilas, když na vrch šli jsme druhý,
a hned jsi malovala pestré duhy,
jež nad námi se pnou, aniž je zříme.
Ó zmlkni raděj, plahočivý rýme!
Na modré obloze nám bílé pruhy
stavěly zámky s jezírky a luhy,
kde pustým echem jsi - ty slovný dýme!
A slunce, které na obloze plálo,
na zlaté struny furiant nám hrálo,
i ptal jsem se tě, rýme skuhravý:
,Nuž"Nuž rci, zda blahým srdcím svět má jinou líc?'líc?"
A zášť tvá do znělky se upraví:
"Tak každý, kdo jen zažil, musí říc'!"
XII.
Tak každý, kdo jen zažil, musí říc',
že bídnější než holá skála v poušti,
kdo nezřel, jak se slunce v moře spouští,
tak velebně a slavně klesajíc.
My byli v horách. Slunce víc a víc
v dol klesalo, zaváli větři horští,
hlas zezulčin se ozval v šerém houští,
kde světlušek se sběhlo na tisíc.
A slunce zašlo. Do vln v zlatém hávě
si ulehlo jak naší lásky květ
v hlubinu srdcí. Z hor mhla vyšla právě.
V to šero z údolí nám zvonek zněl
"Ave Maria!"... a náš chvěl se ret:
To pocítiv by umříť člověk měl!
XIII.
To pocítiv by umříť člověk měl -
Ty mlčíš? slzíš, moje zlaté dítě?
Ó tajemství těch slzí nerozvité!
Ó dej, bych uslzenou tvář Ti zlíbať směl!
V té lásce, pravím, umříti by člověk měl,
červánkem zlatým shasnouť na úsvitě,
než mraků spousta rozpne svoje sítě -
či není láska nejluznější žití pel?
Ty mlčíš? štkáš?'štkáš? - A perlorosné oči
Ty vznesši mluvilas: "Což nesmí života
míť láska ve světě? Kam ona vkročí,
zda růže nevypučí ze slz bídných líc?"
- ,TyTy díš? Ó dej se zlibať, ať ret šepotá:
Krásnější nebe nemůže nám kynouť vstříc!'vstříc!
XIV.
"Krásnější nebe nemůže nám kynouť vstříc,
to nebe sotva víc nám růží rozstele -"
tak pravilas mi v horském kostele,
a zbožným nadšením Ti vzplála líc.
Ó byl to chrám! Jen dvé v něm plálo svíc,
kněz starý četl tiše rozchvěle,
a děvčátka dvě pěla vesele,
krom nich pak stařena, a nikdo víc.
A dívčí zpěv - to hlas andělských kůrů,
jej zvučných varhan doprovázel tón,
jenž chrámem zněl a s kadidlem plul vzhůru.
"Zde srdce nebem, zde bůh v našem duchu,"
kněz "Milujte se!" děl a z věže zazněl zvon.
Zvuk čarovný se snesl k mému sluchu.
15 (Magistrale)
Zvuk čarovný se snesl k mému sluchu.
Vzpomínka dávná zas se rozzvučela,
jak s vrchů sníh prchala chmura s čela,
hlas dávných bájí ozval se zas v duchu.
Ó byl to čas! vše v divotvorném ruchu.
Nám všechny krásy země otevřela,
k obloze duch náš křídla rozpjal smělá,
jak skřivan vznášeje se v modrém vzduchu.
"Ó rci, zda žijeme my nebo sníme?
A pravda to, co v háji slavik pěl,
že svět jest jiný, než my lidé mníme?"
Tak každý, kdo jen zažil, musí říc',
to pocítiv by umříť člověk měl -
krásnější nebe nemůže nám kynouť vstříc.
Tschechien 1858 - 1940
Ozvěna
I.
Zvuk čarovný se snesl k mému sluchu
z jar půvabných, jež uprchla tak záhy,
jak barva ze květu, když nemá vláhy,
jak tažný pták, když tepla schází vzduchu.
Teď jiným svět se zjevil mému duchu.
Vzal vrásky na čelo, v líc vážné tahy
a přísným pohledem cíl hlásá dráhy,
kam spěti mám vždy ve zimničném ruchu.
A bujná hlava klonívá se k zemi,
když zní to kolem ní: "Jen dál, jen dál!"
a vichr prudký láme perutěmi -
Z dob blahých píseň zní mi kolem čela,
zde v péro zachyt' jsem ji - sladký žal,
vzpomínka dávná zas se rozzvučela.
II.
Vzpomínka dávná zas se rozzvučela,
a mžikem všechno změnilo se kolem:
Koberec květů rozsypal se polem,
koruna stromů v květ se rozpučela,
z dřevěných úlů vyletěla včela,
a větři povídali nad topolem,
že s motýlem a čápy, se sokolem
se žene máj jak řeka rozhučelá.
Křepelky kradmo strojily si hnízda,
slavíci tuží na námluvy hlasy,
a na třešni si drze vrabec hvízdá,
jak pěkné hnízdo ukrad'. Rozkoš vjela
též v srdce mé, a dechem vší té krásy
jak s vrchů sníh prchala chmura s čela.
III.
Jak s vrchů sníh prchala chmura s čela,
a srdce roztlouklo se volně, blaze,
jak žitné pole v ranní rosné vláze,
když "Pojďte do hor!" laškovně mi děla.
Matinka s hostmi jíť prý by tam chtěla,chtěla
- což jinak značí, bez vší totiž fráze,
že pro sebe tam ulovíme snáze
chvil sladkých - to má děva zamlčela.
Spjal vichry Eolus a pustil vánky
nad ševel harfy lehčí, a v tu chvíli
Vil zástup stlal nám v lese na libánky,
kde Amor dřív se válel v směšném ruchu.
Tam lesní zvonky v zpěv se rozzvonily,
hlas dávných bájí ozval se zas v duchu.
IV.
Hlas dávných bájí ozval se zas v duchu.
Zřím mezi vrchy údolí to svěží,
kde potok horský bujaře dál běží,
tam - málem že bych věřil ve předtuchu -
jsem Tebe zaved'. V láskytoužném ruchu
tam borů koruny, sbor štíhlých věží,
se k sobě tulily, a jak když sněží
sny s nebe, šeptaly cos vzduchu.
Tam divokrásnou pověsť o Atale
jsem Tobě četl, hlas se trhal stále,
a jindy o Aldoně, Waltru zkázku.
Při prvním čtení líbal jsem Tě v duchu,
při druhém čtení - čtli jsme svoji lásku.
Ó byl to čas - vše v divotvorném ruchu!
V.
Ó byl to čas - vše v divotvorném ruchu!
Roj zlatých včelek rozletěl se strání,
by vsedl na jetel, kde motýl už se shání,
z vísky ranní zvonek cinkal sluchu.
Tu mladý skřivan perly házel vzduchu,
je vítr chytá, roznáší je plání,
slavíka dráždí, jenž se zpěvem brání,
a píšťal zvuk zas nosí od pastuchů.
Tu nad hlavami zabzučeli brouci,
tu zpěvy ženců hlaholili slastní,
a nebem volně plulo slunce skvoucí.
My mlčeli, nám ústa oněměla,
však v očích čtli jsme si: "Ó jak jsme šťastni!
Nám všechny krásy země otevřela!"
VI.
Nám všechny krásy země otevřela,
ba srdce svoje nám též ukázala,
obrázek malý, na němž slova stála:
Ó kéž by v lidstvu taká láska vřela!
Hoch malý přiběh' k nám, líc se mu rděla,
a v hnízdě holátka nám přines' malá,
však hle, nad námi matka polétala
a strachem o ptáčata jen se chvěla.
I mněl jsem: Bože, co v tu chvíli cítí
má družka milá v duši svojí krásné?
Zda sladká touha ňadro její vznítí?
Tlukotem prudkým srdce nám se chvěla,
hoch vrátil ptáku holátka - a k jasné
k obloze duch náš křídla rozpjal smělá.
VII.
K obloze duch náš křídla rozpjal smělá,
a moře lásky, jak své vlny hází,
svou těsnou chtělo protrhnouti hrázi,
by v celý svět bouř hymny její zněla.
Byl pozdní večer, ve spánku zem celá,
stín dumné noci s tmou se černou schází,
však Cherub lásky, jenž nás doprovází,
děl obloze, by hvězdami se skvěla.
Jen potok lesklý hrčel ve vrb stínu,
my podél šli, Tys tulila se ke mně,
a bledý měsíc vyplul nad krajinu.
A poslouchaly hvězdy ve rozruchu,
když "lehkouLehkou noc!" Tys šveholila jemně,
jak skřivan vznášeje se v modrém vzduchu.
VIII.
Jak skřivan vznášeje se v modrém vzduchu,
jak skalní orel ve vznešeném letu,
tak mysl naše rozlétla se k světu,
jenž ze sna procit' do živého ruchu.
Ó božské ticho! Zdálo se nám v duchu,
že rosa padá k naší lásky květu,
že zpěv naň dýchá sta andělských retů,
harf stera sladkosť že nám splývá k sluchu.
V nach červánků se nebe rozžhavělo,
pták zpíval, slunce plálo, list se rosou třás' -
tu poprvé já políbil Tě v čelo.
I bylo nám jak dítěti, když dříme,
nám dech se ztajil, Tvůj jsem slyšel hlas:
"Ó rci, zda žijeme my nebo sníme?"
IX.
"Ó rci, zda žijeme my nebo sníme?
Či možno krásy chtíti ještě víc?"
Tak pravilas, nach přelít' Tobě líc,
když slavík pěl nevěda, že jej zříme.
To bylo v háji, kde tak rádi dlíme,
kde říčka bystrá proudí bublajíc,
kde každý list nám šeptá, kyne vstříc,
že tam si spolu vroucně promluvíme.
I byla píseň to, jež Petrarkovi zněla,
když poprvé zjev Lauřin přikouzlil mu sen;
i byla píseň to, jež chmurným Dantem chvěla,
když Beatrici v růžích rakve zřel.
A Tys mně šeptla, smích Ti vyběh' ven:
"A pravda to, co v háji slavík pěl?"
X.
"A pravda to, co v háji slavík pěl?"
,A"A co?'co?" - "Však víš?" -,O"O kráse sladkých zraků,
o hvězdách jiskřivých, jež do oblaků
bůh zasadil - úl medossavých včel?'včel?"
"Ne, ne!" - ,O"O růžných červáncích, jichž pel
Ti plane s líc?'líc?" - "Ne, ne!" - ,O"O bujném máku
opojných rtů Tvých, jež'jež" - "Ne, ne!" - ,O"O ptáku
tom zpěvném, jenž se v srdci rozepěl - ?'?"
Už neslyšelas, utekla jsi mžikem
za keře růžové, a já Tě honil,
a smích Tvůj stříbrem po zahradě zvonil.
A když přec chyt' jsem Tě, a s lehkým křikem
k mým prsům padlas - čtli jsme, co už víme,
že svět jest jiný, než my lidé mníme.
XI.
Že svět jest jiný, než my lidé mníme,
Ty pravilas, když na vrch šli jsme druhý,
a hned jsi malovala pestré duhy,
jež nad námi se pnou, aniž je zříme.
Ó zmlkni raděj, plahočivý rýme!
Na modré obloze nám bílé pruhy
stavěly zámky s jezírky a luhy,
kde pustým echem jsi - ty slovný dýme!
A slunce, které na obloze plálo,
na zlaté struny furiant nám hrálo,
i ptal jsem se tě, rýme skuhravý:
,Nuž"Nuž rci, zda blahým srdcím svět má jinou líc?'líc?"
A zášť tvá do znělky se upraví:
"Tak každý, kdo jen zažil, musí říc'!"
XII.
Tak každý, kdo jen zažil, musí říc',
že bídnější než holá skála v poušti,
kdo nezřel, jak se slunce v moře spouští,
tak velebně a slavně klesajíc.
My byli v horách. Slunce víc a víc
v dol klesalo, zaváli větři horští,
hlas zezulčin se ozval v šerém houští,
kde světlušek se sběhlo na tisíc.
A slunce zašlo. Do vln v zlatém hávě
si ulehlo jak naší lásky květ
v hlubinu srdcí. Z hor mhla vyšla právě.
V to šero z údolí nám zvonek zněl
"Ave Maria!"... a náš chvěl se ret:
To pocítiv by umříť člověk měl!
XIII.
To pocítiv by umříť člověk měl -
Ty mlčíš? slzíš, moje zlaté dítě?
Ó tajemství těch slzí nerozvité!
Ó dej, bych uslzenou tvář Ti zlíbať směl!
V té lásce, pravím, umříti by člověk měl,
červánkem zlatým shasnouť na úsvitě,
než mraků spousta rozpne svoje sítě -
či není láska nejluznější žití pel?
Ty mlčíš? štkáš?'štkáš? - A perlorosné oči
Ty vznesši mluvilas: "Což nesmí života
míť láska ve světě? Kam ona vkročí,
zda růže nevypučí ze slz bídných líc?"
- ,TyTy díš? Ó dej se zlibať, ať ret šepotá:
Krásnější nebe nemůže nám kynouť vstříc!'vstříc!
XIV.
"Krásnější nebe nemůže nám kynouť vstříc,
to nebe sotva víc nám růží rozstele -"
tak pravilas mi v horském kostele,
a zbožným nadšením Ti vzplála líc.
Ó byl to chrám! Jen dvé v něm plálo svíc,
kněz starý četl tiše rozchvěle,
a děvčátka dvě pěla vesele,
krom nich pak stařena, a nikdo víc.
A dívčí zpěv - to hlas andělských kůrů,
jej zvučných varhan doprovázel tón,
jenž chrámem zněl a s kadidlem plul vzhůru.
"Zde srdce nebem, zde bůh v našem duchu,"
kněz "Milujte se!" děl a z věže zazněl zvon.
Zvuk čarovný se snesl k mému sluchu.
15 (Magistrale)
Zvuk čarovný se snesl k mému sluchu.
Vzpomínka dávná zas se rozzvučela,
jak s vrchů sníh prchala chmura s čela,
hlas dávných bájí ozval se zas v duchu.
Ó byl to čas! vše v divotvorném ruchu.
Nám všechny krásy země otevřela,
k obloze duch náš křídla rozpjal smělá,
jak skřivan vznášeje se v modrém vzduchu.
"Ó rci, zda žijeme my nebo sníme?
A pravda to, co v háji slavik pěl,
že svět jest jiný, než my lidé mníme?"
Tak každý, kdo jen zažil, musí říc',
to pocítiv by umříť člověk měl -
krásnější nebe nemůže nám kynouť vstříc.