28.01.2018, 12:04
Otakar Auředníček
1868-1947
Můj Bůh
- K. B. -
Nech kleknout mne tvých ňader ku oltáři
a z poháru tvých úst pít víno štěstí,
nech hostie tvých rukou k rtům mým vznésti.
Tvé oči jsou mi věčné lampy září.
Nech blouditi mne v kostele tvé krásy,
kadidla vůni dech tvůj v sobě chová...
Jak noc, jež hvězdná všechno skryje znova,
ty na mne spusť své tmavé, husté vlasy.
Tvé tělo, po němž v žhoucí touze kvílím,
jež prochvívá tvé duše velké božství,
se zdá mi chrámem mramorovým, bílým.
A jako fanatik svou hlavu slože
do klína tvého, divou láskou zšílím
pro tě, má touho, jediný můj bože!...
Svatá noc
Ty rubíny, jež kol čela ti hoří,
mé krve krůpěje jsou, kterés vsála,
kdy v noci oné nevýslovném hoři
rameny svými tělo mé jsi spjala.
Tvé oči měly odlesk zpěvných moří,
v nichž hvězdná zář až ze dna divně sálá.
Tvých ňader růží vůně ještě moří
teď duši mou, již krutá bolesť rvala.
A slova tvá nevidné prsty byly,
jež hrály duše mojí na klavíru,
jenž dlouze lká a sladce nocí kvílí.
A vůně ňader tvých a tvého těla
já dlouze ssál v hlubokém, velkém míru
té noci, jež se v nekonečno skvěla.
Na rub své podobizny
V té podobizně je mi lichoceno,
svou nevlídností moje tvář vždy mrazí,
zde na obraze cizí úsměv sází
se na mé rty, vše zcela překrouceno.
Až tělo moje bude pohrobeno,
kdos uzří ji a pozná hrozné srázy,
jež kryje úsměv ten a smutnou frazí
zavadí o mé všední, mrtvé jméno.
A řekne: On byl snílek potřeštilý
a mezi života vlet kruté mrazy
jak opozdilý bludný motýl bílý.
Byl pták, jemuž dav křídla srazil v letu,
své mládí zahodil, jako když hází
kdos na zem dokouřenou cigarettu.
Vínu
Ty vracíš plamen v hruď, v níž popel žalu,
lilie dívčích zjevů v tobě hoří,
a rudé růže svůdných žen, jež zoří
jsou duši, jež se brodí v denním kalu.
Zemdlený orlem vzlétá k ideálu,
lid tebou vznícen barrikády tvoří,
svobodě mladé připijí a boří
nádherné trůny tyrannův a králů.
Co retů tebe s jiným citem ssaje,
co geniálních myšlének ty vznítí,
kdy duše tvým polibkem opilá je!
Ti, víno, na zdar! Až mne zde, kde žiju,
vše sklame, ty se do mých útrob vřítíš
a usmrtíš mne v sladkém deliriu!
1868-1947
Můj Bůh
- K. B. -
Nech kleknout mne tvých ňader ku oltáři
a z poháru tvých úst pít víno štěstí,
nech hostie tvých rukou k rtům mým vznésti.
Tvé oči jsou mi věčné lampy září.
Nech blouditi mne v kostele tvé krásy,
kadidla vůni dech tvůj v sobě chová...
Jak noc, jež hvězdná všechno skryje znova,
ty na mne spusť své tmavé, husté vlasy.
Tvé tělo, po němž v žhoucí touze kvílím,
jež prochvívá tvé duše velké božství,
se zdá mi chrámem mramorovým, bílým.
A jako fanatik svou hlavu slože
do klína tvého, divou láskou zšílím
pro tě, má touho, jediný můj bože!...
Svatá noc
Ty rubíny, jež kol čela ti hoří,
mé krve krůpěje jsou, kterés vsála,
kdy v noci oné nevýslovném hoři
rameny svými tělo mé jsi spjala.
Tvé oči měly odlesk zpěvných moří,
v nichž hvězdná zář až ze dna divně sálá.
Tvých ňader růží vůně ještě moří
teď duši mou, již krutá bolesť rvala.
A slova tvá nevidné prsty byly,
jež hrály duše mojí na klavíru,
jenž dlouze lká a sladce nocí kvílí.
A vůně ňader tvých a tvého těla
já dlouze ssál v hlubokém, velkém míru
té noci, jež se v nekonečno skvěla.
Na rub své podobizny
V té podobizně je mi lichoceno,
svou nevlídností moje tvář vždy mrazí,
zde na obraze cizí úsměv sází
se na mé rty, vše zcela překrouceno.
Až tělo moje bude pohrobeno,
kdos uzří ji a pozná hrozné srázy,
jež kryje úsměv ten a smutnou frazí
zavadí o mé všední, mrtvé jméno.
A řekne: On byl snílek potřeštilý
a mezi života vlet kruté mrazy
jak opozdilý bludný motýl bílý.
Byl pták, jemuž dav křídla srazil v letu,
své mládí zahodil, jako když hází
kdos na zem dokouřenou cigarettu.
Vínu
Ty vracíš plamen v hruď, v níž popel žalu,
lilie dívčích zjevů v tobě hoří,
a rudé růže svůdných žen, jež zoří
jsou duši, jež se brodí v denním kalu.
Zemdlený orlem vzlétá k ideálu,
lid tebou vznícen barrikády tvoří,
svobodě mladé připijí a boří
nádherné trůny tyrannův a králů.
Co retů tebe s jiným citem ssaje,
co geniálních myšlének ty vznítí,
kdy duše tvým polibkem opilá je!
Ti, víno, na zdar! Až mne zde, kde žiju,
vše sklame, ty se do mých útrob vřítíš
a usmrtíš mne v sladkém deliriu!