1.
V onom kraji, kde se květorúchá
Zála dolinami rozstřela,
Po nichž někdy silná kráčela
Slovanského noha Miliducha;
Sláva, že ji čas a zloba hluchá
Zhanobily, k nebi upěla
Rada bohů přijdouc zavřela
K její křivdě nakloniti ucha:
Přemítáno mnoho o náhradě,
Každý z bohů vroucně rozpráví,
Jeden to a druhý ono radě;
V tom cos Lada Milku šepce hezká,
Ten, aj pannu stvořiv představí,
A sněm tichne, žasne, chválu tleská.
2.
Nejkrásnější nade všecky cnosti,
Cnost, jenž vlastní cnosti ukrývá,
Pohled, jehož krotkost stydlivá
Jest jen zrádcem větší spanilosti;.
Srdce, jen mu trůn dej všemožnosti,
Ráje po vší zemi rozsívá,
Rtíky, z nichž se božský ozívá
Rozum v liboplynné výmluvnosti:
O, kde svítíš, hvězdo utěšená,
Jsili v skutku, drahý předměte!
Čili jen sen marný zlatých časů?
I ne, žije! - Žije? líbých hlasů
Struny k chvále její zavzněte,
Aj hle mně je, mně je zaslíbena.
3.
Stojí lípa na zeleném luze,
Plná starožitných pamětí,
Ku ní, co jen přišlo podletí,
Bývala má nejmilejší chůze;
Žele moje, city, tužby, nouze,
Nosil sem jí tajně k odnětí.
Jedenkráte v jejím objetí
Takto zalkám rozželený tuze:
"Ó ty, aspoň ty již, strome zlatý,
Zastiň bolesti a hanobu
Lidu toho, kterému si svatý!"
Tu dech živý v listí hnedky věje,
Peň se hne a v božském způsobu
Slávy dcera v rukách mých se směje.
4.
Jítili mám světem nejšířejším?
Mámli státi, čili seděti?
Jen chci cosi, ano věděti,
Co chci, umem nelze denně mdlejším;
Host si kýsi hnízdo v nejtklivějším
Stláti začal srdce poupěti;
Bode, sladí: mám to trpěti?
Či všem výhost péčem dáti zdejším?
Hnedky slzy roním od žele,
Hned jsou líce, oči veselé;
Lkám a plesám zase v dobu krátkou;
Poshovte jen, milí přátelé,
A vy mlčte tváři kyselé,
Nechejte mi bolest tuto sladkou.
5.
Aneb zhořte ňádra, v plápol ztlete
Jiskrou touto prudce rozžatou;
Aneb zmaťte mysl přepiatou,
Neb již nelze krýti, co mne hněte!
Dítě kojí kvítí, tebe kmete,
City vroucí více nematou,
Muži žena, outlých odplatou
Cností, krásný věnec štěstí plete:
Láskuliž jen věku mladého
Zvalby hříchem rozum šalbou mámen,
Lásku tuto srdce čistého?
Takto toužím v trudné nevoli;
Ano blesk dvou liliových ramen
Usta zamkne slovem: "Nikoli!"
6.
Chtěl sem pěti králův Českých trůny,
Bratrů příchod, Vlastu s Libuší;
Chtěl bič boží, kterak do kuší
Střely klásti svoje učil Huny;
Tatry zlaté, Tokaj, ticho luny
Prst se tytýž hráti pokouší:
Ale klamné vždycky do uší
Mína jen a Mína znějí struny:
Slohem prostým bájky, květy, říše,
Psáť se jmu, než péro svévolné
Tahy jiné, jiné ruka píše;
Ani řeč má s vůlí kráčeť neví,
A co v spolku lidí nevolné
Srdce kryje, kvapný jazyk jeví.
§§[14]
7.
Z jara nech tě světí, líbý chládku,
Večer s větve píseň slavíka,
V létě ať se tebe netýká
Perůn hněvný veda s živly hádku;
Každou jeseň nech i ze zůstatku
Roucha tvého zlato vyniká,
V zimě chraň tě zhouba všeliká
Strome svatý, lásce na památku:
Ží jen dávný děde, blízkou koje
Oudů i let břímě studničkou,
Aniž ostré pocit vraha zbroje;
Nebs ty svědek, když mi ona troje
Slova první všepla hubičkou:
Věčně! věčně! věčně, srdce moje!
§§[15]
8.
Krásný jest zvuk, který vychovaly
Venku ruky samé přírody,
Mnělbys, že se z krovin hospody
Vlaských mistrů, chrámy z lesů staly;
Krásnější ten, jemuž muzy daly
V lidských oustech již i svobody,
Kde se smysl v zpěvu lahody
Míchá, aby sluch i duši jaly:
Ale znám zvuk jeden tichý, krátký,
Než tak plný, pronikavý, sladký,
Že vše jiné v něm se spojují;
Slyším, slyším ho hle líbě znící,
Když si řeknou srdce milující
Prvníkráte: "že se milují."
§§[16]
9.
Není to zem, ani nebe zcela,
Co se z tváři její vyskytá,
Svatost je to, v kráse zavitá,
Duše božská v outlé cloně těla;
Hned mře láskou, hned zas jakby chtěla
Vzhůru letnouť, city zamítá,
Do ruk běží, aj v blesk rozlitá -
Světy hvězd jí plynou vůkol čela:
Ba si tuším všudypřítomnosti
Ode bohů samých půjčila,
An mi vždy tkví v očích, v obraznosti.
Ó rci přece, družko rozmilá!
Jsili trupel, ať si trudu spořím,
Čili anděl, ať se tobě kořím.
§§[17]
10.
Těžko zříti, věřím, když se v krásy
Zlaté na Tatrách den obléká,
Um se tu v cit, tělo člověka
V peruť mění, na ach! jeho hlasy;
Mutno srdci, když mrak slunce hasí,
A hrom láme dřeva stověká,
Strašno, kdy rty Etna rozsmeká,
Lká zem, bledne měsíc hvězdovlasý:
Předce toto všecko snadno snesu,
Ale pohled její nevinný,
Tohoť nelze, leč se celý třesu;
Pohled její! o mlč nyní vtipe,
Srdce mluv, jak jeden jediný
Střely, světy, bohy do mne sype.
§§[18]
11.
Snadno bylo voliť Parisovi
Jednu ze tří v řecké pustině,
Když mu různem stály bohyně
Ozvláštěné krásou, mocí, slovy;
Oči lehko snesou, když se nový
Pořád za darem dar vyvine,
Zniklý v srdci druhým pomine
Oučinek, an čas i místo hoví:
Ale komu dáno směle zříti
Tam, kde v těsném blesku směsice
Všech krás duše, těla, vůkol svítí?
Já sí oči rukou musím krýti,
Anť se v jedné, ona trojice
Bohyň, jedním rázem na mne řítí.
§§[19]
12.
Maluj obraz, jenž se září hravou
Na anjela strojí změniti,
Duši jeho téměř spatřiti
Přes jasnotu těla pronikavou;
Oko musí k nebi víru zdravou,
K zemi lásku čistou svítiti,
A však nesmí čelo zůřiti
Na hubinku sladce usmívavou:
Dva se věnce viňtež vůkol vlasů,
V kterých, jako barvy duhové,
Kvítky chvějí věků všech a pásů;
Ale všemu tomu vdechni ženství
Slovanského tahy kouzlové,
Máš Ji, aspoň v chudém podobenství.
§§[20]
13.
Růži rovně, když se na usvítě
Lásky dříve z rosy napije,
Pak svůj slunci šarlat rozvije,
Tak je k zření ono krásné dítě;
Jmění vlastních, nimiž v bolné sítě
Srdce lapá, sama nečije,
Před tím ruky vinné umyje
V nevinnosti, koho raní lítě:
Bezvědomě, v citech samostatných,
Jako sama krása působí,
Nechce chatry křiků neposvatných:
Žel jen že čas nad vší zemskou smělý
Krásou panství sobě osobí -
Trhej růži, přijdou slunce střely.
§§[21]
14.
Nezná srdce, kdy a kde a jací
Živlové chtí jeho oupadu,
V tisíce se ve svém ouřadu
Milek svodný, oblud přeobrací;
Prška ztichla; líbě žvaví ptáci
K procházce nás vyzvou do sadu;
Ana se mi z ruky k pozadu
Vykradne a stromem zatrmácí.
Huj! tu příval, střely, hromy na mne;
Hasím vůkol plamen hořící,
Jenž se řine z každé krůpě klamné.
Ona v outěk, v houšti kde se skryla
Chopím k trestu krásnou hříšnici,
A však křivdu sladce zaplatila.
§§[22]
15.
Příroda se ze všech živlů všudy
Kvítek jala stvořiť nesvadlý,
V němž se v sličné změně zrcadlí
Nebe, země, hvězd a slunce proudy.
Než um Pallas, Lada sladké pudy
Místo vůně po něm rozkládly;
Kupid s Milkem lístky pokradli
Točíce z nich tři dny každé oudy.
A vše tyto bohů větších dary
Okouzlily Vděky nevinně
Stříbrem hlasu, hnutí lehkých čáry;
Kdo Ji uzří, stane, sám se ptaje:
Jakž pak přece tato bohyně
Z řeckých hájů přišla v naše kraje?
§§[23]
16.
Divil sem se někdy, jakby k boji
Krása rozlítila ramena,
Světy dva tam jedna Helena,
Aziu, Europu shnala k Troji;
Slečna kyne, rytíř kříž a zbroji
Chápá: "adé, krásná Božena!".
Přijde: "Hrob náš! křivda pomštěna!
Deset soků leží na souboji!"
Teď znám, po čems polem, mořem toužil
Meneláe, pročs dlel Priame;
Zač si hochu švárný dobrodružil.
Jen to neznám, či sám ještě lhavý
Perůn deštěm krásu neklame,
Nač tvář tato na zemi se baví!
§§[24]
17.
Někdy dvanácte rtů holubice
Jedna k jazykům sto rozžala,
Našim hříšným věkům přestala
Přízeň boží dávať divů více;
Dvě se vznesly ke mně, v jedné díce
Řeči jen znějž její pochvala,
K peánům si křídel žádala
Tužba, ousta hasly začíť chtíce.
Plností se vnitřek puknouť míní,
Ano citům příkrou, mezera
Ode srdce ke rtům, cestu činí;
Než hle tak se pomstí nevěra!
Jeden předmět, hoden Homera,
Srdce vzívá, slovo, tuším stíní.
§§[25]
18.
Mne již berla náměstníků chánských,
Ani Harem jejich netěší,
Nedbám, kolik ročně z peleší
Světu dává rudy Tatra banských;
Aniž se ptám, jakou z břehů manských
Loupež veze koráb nejtěžší;
Aneb kolik drábů vyhřeší
Hejsek, by noc v schůzkách strávil panských:
Aniž více vyzvěděti mílo
Kde se slavných chová k vidění
Fidiasů, Raphaelů dílo;
Já mám v rukou Peru, Vlachy, Řecko,
Král sem bez vojsk, boháč bez jmění:
Mně dal osud v jedné věci všecko.
§§[26]
19.
Nechať jiná šperky zlaté nosí,
Tkanic šust a vonné kadidla,
Na svou tváři vodky, ličidla,
Na svou hlavu klade pávy, pštrosy;
Ta nech Paříž nebo Londýn prosí
By slal krojů nových pravidla,
Při níž Milku v ruce kružidla,
An ji tvořil, pohýbaly losy:
Ať to, kde je chyba vynahradí
Kupec perlou, čepcem švadlena,
Kde zbyt, škřinka vtipná pozahladí;
Já se kochám, jak si zrostla, v tobě,
Mně se líbí krása rozená,
Aneb, kde jsou v shodné míře, obě.
§§[27]
20.
Sláva krásou líbé řeči Polku,
Vděkem ozdobila Serbinku,
Slováčky pak (naši rodinku)
Zpěvem úst a srdcem bez okolku;
V Rusku panství, v Českou skryla holku
Smělost k hrdinskému účinku,
Ale každou krás těch květinku
Ještě v celém chtěla míti spolku:
Káže tedy aby podle směru
Spojil Milek, její kochánek,
Ony částky v jednu Slávy dceru;
Proto se tu, jako v moři řeky,
Divně spolu, všechněch Slovanek,
Objímají cnosti, krásy, vděky.
§§[28]
21.
Nikdý takým záře šarlatová
Východ nejasnila plamenem;
Jaký v tomto zraku spářeném
Blesk a oheň Lada vždycky chová;
Nikdý takým štětka jara nová
Růže nebarvila červenem;
Jako v obličeji vznešeném
Rdí se tuto květobrána rtová:
Aniž bylo pružnatější zlato
V luku Svatopluka tětivy,
Níž svět ztřásl; jako náruč tato;
A co bájka vymyšlená říká,
Ej hle, tu je skutek pravdivý:
Noha, jenž se sotva země týká.
§§[29]
22.
Jakby všecky cnosti vůkol stály
Když ji ruka boží tvořila,
Ta puk duše v růži nosila;
Ta zpěv, ta ples vedla, jiné hrály;
Stroj spal ještě, jen se rtíky smály,
Houfem běží chasa spanilá,
By veň dar svůj každá vložila,
Cnosti ušly: tvor vstal dokonalý:
Tak vše při ní outlé, čisté, lehké,
Tak vše kryje stydu opona,
Že to nelze vypsať ruce křehké;
Ve tmě tak z ní line oslona,
Ba i ve dne, jestli při ní sedím,
Raděj v slunce než jí ve tvář hledím.
§§[30]
23.
Sotvy že se smělší opováží
Cit jen hnouti v její blízkosti,
Týmž, co plamen valí do kostí
Zřením, zemskost celou k prachu sráží;
Zřídka přízní, vždy jen slibem blaží,
Vnady kryje v roucho vážnosti,
Jakby tábor s nebes výsostí
Strašnou vůkol oblehl ji stráží:
Mně cnost kvete, kde sem lásku rozsel,
V Cypru Vestě obět plamení,
V tváři Milka přišel vyšší posel;
Takto láska předčí sama sebe,
Mění vášeň v čisté tušení,
Kdo zem hledá, da mu, jak mně, nebe.
§§[31]
24.
Ze všech synů, co jich koli vládný
Apoll k ledné poslal stežeji,
Nejímá mé srdce silněji,
Jako onen soused Hekly, žádný;
Byť vůz Kairbrův, byť pěl unos zrádný,
Aneb Fingalovu trofeji,
Stavěl karny, aneb raději
Kryl svou lyru v bouř a oblak vnadný:
Plnost krásy, tužba, lásky rána
Srdce téměř citem rozčesly
Kolikrát sem čítal Osiána;
Ale dnes mi zpěvy tyto krásné
Báseň v sobě od ní donesly,
Při níž sláva Barda toho hasne.
§§[32]
25.
Vy, kdo vyšších ke svým uměleckým
Dílům ideálů hledáte,
Severu se křivě rouháte,
Stranným hovíc okem luhům řeckým;
Buď se novým, buď se starosvětským
Krásy vzorem radše kocháte,
Sem svá zření různá obraťte,
Tato jedna všecko bude všeckým:
Lidskost s božstvím, cnost a lásky plamen,
Ušlechtilost tuto najdete,
Jaké nezná medičejský kámen;
I mých znojů učijete tudy,
K vinám pera mého řeknete:
Velkáť to tíž pro tak slabé oudy!
§§[33]
26.
Tenby vtipu zradil ochabělost,
Jábych dílo začal daremné,
Kdyby někdo žádal odemne,
Abych částky líčil a ne celost;
K nemožnostem ať se netře smělost;
Světlo slunce jestiť příjemné,
Ale zraky tomu rozemne
Kdo chce patřiť přímo v jeho skvělost.
Tak též i tu: Jdeli oko blíže,
Málo vidí z darů velikých,
Neb duch křehne, slova zmatek víže;
To však zřejmo již i z dalekosti,
Žetě celá živé všelikých
Pantheon krás, umu a vší cnosti.
§§[34]
27.
Ještě spí! o ticho srdce hlasné,
Ticho kroky, mlčte ptáčkové,
A vy síně této duchové
Leťte k horám zhaste slunko včasné!
Hřích by tu byl nedbať doby krásné,
Nevděk, minouť štěstí hotové;
Vůle nedli, polib růžové
Krotce rtíky, polib čelo jasné:
Sotvy že se blíží ruka třesná
S tváři odkrýť clony hedvábné,
Anť se v pěkném schytí hněvu ze sna;
Tři sta blesků na vše strany sláno,
Uzří smělce, oči půvabné
Sklopí, krotne, šeple: "Dobré ráno."
§§[35]
28.
Nejen ona růžokvětná líčka,
Rtové k políbení spiknutí,
I vaz pyšný, hrdlo labutí,
Šťastná zlatých vlásků po něm hříčka;
Čelo slunné, klidný oblouk víčka,
Očí přísných vábné kynutí,
Lkavý ousměch, tejná vzdychnutí,
I slov němá sladkých polovička:
Vše mé k bojům srdce bádá chybným,
Tisíc, zloboh Milek, spojuje
Nástrah klamem navnazených slibným;
Ona sama učí ujíť želu,
Kolikráte tělo bojuje
Proti duchu a duch proti tělu.
§§[36]
29.
Pěkná bývá cnost i v rouchu sprostém,
Kde tvář s duší stojí v odporu;
A však třikrát hodna pozoru
Kde se krása přisestřila k cnostem;
Žádné tato, ona proti zlostem
Sama v sobě již má podporu,
Ona k jedné, tato pokoru
K dvěma musí nésti vysokostem:
Zde Bůh spolu zbroj i zbraň i kluzké
V srdce jedno vložil bojiště:
Dlíli boj, - o mlčte prsy uzké!
Váháli ta, tím již zahasila
Svaté nevinnosti ohniště:
Tato tím již téměř zvítězila.
§§[37]
30.
Oči, oči, modré, milostivé,
O, vy perly v květu rozvitém,
V nichž se zem i nebe s blankytem
Jako v řece svítí zrcadlivé;
Vyznám, že jen u vás školy živé,
Cnost sem spatřil v blesku věčitém;
Nač ste ale přitom podkrytem
Vlily do mne tyto jedy lstivé?
Nač mi zhoubce první vaše zření
Do dna srdce mého vhnízdilo,
Který střelou smrtnou život plení;
A však hodno výhost dáti zemi,
Komu při pohřebu svítilo
Takovými nebe pochodněmi.
V onom kraji, kde se květorúchá
Zála dolinami rozstřela,
Po nichž někdy silná kráčela
Slovanského noha Miliducha;
Sláva, že ji čas a zloba hluchá
Zhanobily, k nebi upěla
Rada bohů přijdouc zavřela
K její křivdě nakloniti ucha:
Přemítáno mnoho o náhradě,
Každý z bohů vroucně rozpráví,
Jeden to a druhý ono radě;
V tom cos Lada Milku šepce hezká,
Ten, aj pannu stvořiv představí,
A sněm tichne, žasne, chválu tleská.
2.
Nejkrásnější nade všecky cnosti,
Cnost, jenž vlastní cnosti ukrývá,
Pohled, jehož krotkost stydlivá
Jest jen zrádcem větší spanilosti;.
Srdce, jen mu trůn dej všemožnosti,
Ráje po vší zemi rozsívá,
Rtíky, z nichž se božský ozívá
Rozum v liboplynné výmluvnosti:
O, kde svítíš, hvězdo utěšená,
Jsili v skutku, drahý předměte!
Čili jen sen marný zlatých časů?
I ne, žije! - Žije? líbých hlasů
Struny k chvále její zavzněte,
Aj hle mně je, mně je zaslíbena.
3.
Stojí lípa na zeleném luze,
Plná starožitných pamětí,
Ku ní, co jen přišlo podletí,
Bývala má nejmilejší chůze;
Žele moje, city, tužby, nouze,
Nosil sem jí tajně k odnětí.
Jedenkráte v jejím objetí
Takto zalkám rozželený tuze:
"Ó ty, aspoň ty již, strome zlatý,
Zastiň bolesti a hanobu
Lidu toho, kterému si svatý!"
Tu dech živý v listí hnedky věje,
Peň se hne a v božském způsobu
Slávy dcera v rukách mých se směje.
4.
Jítili mám světem nejšířejším?
Mámli státi, čili seděti?
Jen chci cosi, ano věděti,
Co chci, umem nelze denně mdlejším;
Host si kýsi hnízdo v nejtklivějším
Stláti začal srdce poupěti;
Bode, sladí: mám to trpěti?
Či všem výhost péčem dáti zdejším?
Hnedky slzy roním od žele,
Hned jsou líce, oči veselé;
Lkám a plesám zase v dobu krátkou;
Poshovte jen, milí přátelé,
A vy mlčte tváři kyselé,
Nechejte mi bolest tuto sladkou.
5.
Aneb zhořte ňádra, v plápol ztlete
Jiskrou touto prudce rozžatou;
Aneb zmaťte mysl přepiatou,
Neb již nelze krýti, co mne hněte!
Dítě kojí kvítí, tebe kmete,
City vroucí více nematou,
Muži žena, outlých odplatou
Cností, krásný věnec štěstí plete:
Láskuliž jen věku mladého
Zvalby hříchem rozum šalbou mámen,
Lásku tuto srdce čistého?
Takto toužím v trudné nevoli;
Ano blesk dvou liliových ramen
Usta zamkne slovem: "Nikoli!"
6.
Chtěl sem pěti králův Českých trůny,
Bratrů příchod, Vlastu s Libuší;
Chtěl bič boží, kterak do kuší
Střely klásti svoje učil Huny;
Tatry zlaté, Tokaj, ticho luny
Prst se tytýž hráti pokouší:
Ale klamné vždycky do uší
Mína jen a Mína znějí struny:
Slohem prostým bájky, květy, říše,
Psáť se jmu, než péro svévolné
Tahy jiné, jiné ruka píše;
Ani řeč má s vůlí kráčeť neví,
A co v spolku lidí nevolné
Srdce kryje, kvapný jazyk jeví.
§§[14]
7.
Z jara nech tě světí, líbý chládku,
Večer s větve píseň slavíka,
V létě ať se tebe netýká
Perůn hněvný veda s živly hádku;
Každou jeseň nech i ze zůstatku
Roucha tvého zlato vyniká,
V zimě chraň tě zhouba všeliká
Strome svatý, lásce na památku:
Ží jen dávný děde, blízkou koje
Oudů i let břímě studničkou,
Aniž ostré pocit vraha zbroje;
Nebs ty svědek, když mi ona troje
Slova první všepla hubičkou:
Věčně! věčně! věčně, srdce moje!
§§[15]
8.
Krásný jest zvuk, který vychovaly
Venku ruky samé přírody,
Mnělbys, že se z krovin hospody
Vlaských mistrů, chrámy z lesů staly;
Krásnější ten, jemuž muzy daly
V lidských oustech již i svobody,
Kde se smysl v zpěvu lahody
Míchá, aby sluch i duši jaly:
Ale znám zvuk jeden tichý, krátký,
Než tak plný, pronikavý, sladký,
Že vše jiné v něm se spojují;
Slyším, slyším ho hle líbě znící,
Když si řeknou srdce milující
Prvníkráte: "že se milují."
§§[16]
9.
Není to zem, ani nebe zcela,
Co se z tváři její vyskytá,
Svatost je to, v kráse zavitá,
Duše božská v outlé cloně těla;
Hned mře láskou, hned zas jakby chtěla
Vzhůru letnouť, city zamítá,
Do ruk běží, aj v blesk rozlitá -
Světy hvězd jí plynou vůkol čela:
Ba si tuším všudypřítomnosti
Ode bohů samých půjčila,
An mi vždy tkví v očích, v obraznosti.
Ó rci přece, družko rozmilá!
Jsili trupel, ať si trudu spořím,
Čili anděl, ať se tobě kořím.
§§[17]
10.
Těžko zříti, věřím, když se v krásy
Zlaté na Tatrách den obléká,
Um se tu v cit, tělo člověka
V peruť mění, na ach! jeho hlasy;
Mutno srdci, když mrak slunce hasí,
A hrom láme dřeva stověká,
Strašno, kdy rty Etna rozsmeká,
Lká zem, bledne měsíc hvězdovlasý:
Předce toto všecko snadno snesu,
Ale pohled její nevinný,
Tohoť nelze, leč se celý třesu;
Pohled její! o mlč nyní vtipe,
Srdce mluv, jak jeden jediný
Střely, světy, bohy do mne sype.
§§[18]
11.
Snadno bylo voliť Parisovi
Jednu ze tří v řecké pustině,
Když mu různem stály bohyně
Ozvláštěné krásou, mocí, slovy;
Oči lehko snesou, když se nový
Pořád za darem dar vyvine,
Zniklý v srdci druhým pomine
Oučinek, an čas i místo hoví:
Ale komu dáno směle zříti
Tam, kde v těsném blesku směsice
Všech krás duše, těla, vůkol svítí?
Já sí oči rukou musím krýti,
Anť se v jedné, ona trojice
Bohyň, jedním rázem na mne řítí.
§§[19]
12.
Maluj obraz, jenž se září hravou
Na anjela strojí změniti,
Duši jeho téměř spatřiti
Přes jasnotu těla pronikavou;
Oko musí k nebi víru zdravou,
K zemi lásku čistou svítiti,
A však nesmí čelo zůřiti
Na hubinku sladce usmívavou:
Dva se věnce viňtež vůkol vlasů,
V kterých, jako barvy duhové,
Kvítky chvějí věků všech a pásů;
Ale všemu tomu vdechni ženství
Slovanského tahy kouzlové,
Máš Ji, aspoň v chudém podobenství.
§§[20]
13.
Růži rovně, když se na usvítě
Lásky dříve z rosy napije,
Pak svůj slunci šarlat rozvije,
Tak je k zření ono krásné dítě;
Jmění vlastních, nimiž v bolné sítě
Srdce lapá, sama nečije,
Před tím ruky vinné umyje
V nevinnosti, koho raní lítě:
Bezvědomě, v citech samostatných,
Jako sama krása působí,
Nechce chatry křiků neposvatných:
Žel jen že čas nad vší zemskou smělý
Krásou panství sobě osobí -
Trhej růži, přijdou slunce střely.
§§[21]
14.
Nezná srdce, kdy a kde a jací
Živlové chtí jeho oupadu,
V tisíce se ve svém ouřadu
Milek svodný, oblud přeobrací;
Prška ztichla; líbě žvaví ptáci
K procházce nás vyzvou do sadu;
Ana se mi z ruky k pozadu
Vykradne a stromem zatrmácí.
Huj! tu příval, střely, hromy na mne;
Hasím vůkol plamen hořící,
Jenž se řine z každé krůpě klamné.
Ona v outěk, v houšti kde se skryla
Chopím k trestu krásnou hříšnici,
A však křivdu sladce zaplatila.
§§[22]
15.
Příroda se ze všech živlů všudy
Kvítek jala stvořiť nesvadlý,
V němž se v sličné změně zrcadlí
Nebe, země, hvězd a slunce proudy.
Než um Pallas, Lada sladké pudy
Místo vůně po něm rozkládly;
Kupid s Milkem lístky pokradli
Točíce z nich tři dny každé oudy.
A vše tyto bohů větších dary
Okouzlily Vděky nevinně
Stříbrem hlasu, hnutí lehkých čáry;
Kdo Ji uzří, stane, sám se ptaje:
Jakž pak přece tato bohyně
Z řeckých hájů přišla v naše kraje?
§§[23]
16.
Divil sem se někdy, jakby k boji
Krása rozlítila ramena,
Světy dva tam jedna Helena,
Aziu, Europu shnala k Troji;
Slečna kyne, rytíř kříž a zbroji
Chápá: "adé, krásná Božena!".
Přijde: "Hrob náš! křivda pomštěna!
Deset soků leží na souboji!"
Teď znám, po čems polem, mořem toužil
Meneláe, pročs dlel Priame;
Zač si hochu švárný dobrodružil.
Jen to neznám, či sám ještě lhavý
Perůn deštěm krásu neklame,
Nač tvář tato na zemi se baví!
§§[24]
17.
Někdy dvanácte rtů holubice
Jedna k jazykům sto rozžala,
Našim hříšným věkům přestala
Přízeň boží dávať divů více;
Dvě se vznesly ke mně, v jedné díce
Řeči jen znějž její pochvala,
K peánům si křídel žádala
Tužba, ousta hasly začíť chtíce.
Plností se vnitřek puknouť míní,
Ano citům příkrou, mezera
Ode srdce ke rtům, cestu činí;
Než hle tak se pomstí nevěra!
Jeden předmět, hoden Homera,
Srdce vzívá, slovo, tuším stíní.
§§[25]
18.
Mne již berla náměstníků chánských,
Ani Harem jejich netěší,
Nedbám, kolik ročně z peleší
Světu dává rudy Tatra banských;
Aniž se ptám, jakou z břehů manských
Loupež veze koráb nejtěžší;
Aneb kolik drábů vyhřeší
Hejsek, by noc v schůzkách strávil panských:
Aniž více vyzvěděti mílo
Kde se slavných chová k vidění
Fidiasů, Raphaelů dílo;
Já mám v rukou Peru, Vlachy, Řecko,
Král sem bez vojsk, boháč bez jmění:
Mně dal osud v jedné věci všecko.
§§[26]
19.
Nechať jiná šperky zlaté nosí,
Tkanic šust a vonné kadidla,
Na svou tváři vodky, ličidla,
Na svou hlavu klade pávy, pštrosy;
Ta nech Paříž nebo Londýn prosí
By slal krojů nových pravidla,
Při níž Milku v ruce kružidla,
An ji tvořil, pohýbaly losy:
Ať to, kde je chyba vynahradí
Kupec perlou, čepcem švadlena,
Kde zbyt, škřinka vtipná pozahladí;
Já se kochám, jak si zrostla, v tobě,
Mně se líbí krása rozená,
Aneb, kde jsou v shodné míře, obě.
§§[27]
20.
Sláva krásou líbé řeči Polku,
Vděkem ozdobila Serbinku,
Slováčky pak (naši rodinku)
Zpěvem úst a srdcem bez okolku;
V Rusku panství, v Českou skryla holku
Smělost k hrdinskému účinku,
Ale každou krás těch květinku
Ještě v celém chtěla míti spolku:
Káže tedy aby podle směru
Spojil Milek, její kochánek,
Ony částky v jednu Slávy dceru;
Proto se tu, jako v moři řeky,
Divně spolu, všechněch Slovanek,
Objímají cnosti, krásy, vděky.
§§[28]
21.
Nikdý takým záře šarlatová
Východ nejasnila plamenem;
Jaký v tomto zraku spářeném
Blesk a oheň Lada vždycky chová;
Nikdý takým štětka jara nová
Růže nebarvila červenem;
Jako v obličeji vznešeném
Rdí se tuto květobrána rtová:
Aniž bylo pružnatější zlato
V luku Svatopluka tětivy,
Níž svět ztřásl; jako náruč tato;
A co bájka vymyšlená říká,
Ej hle, tu je skutek pravdivý:
Noha, jenž se sotva země týká.
§§[29]
22.
Jakby všecky cnosti vůkol stály
Když ji ruka boží tvořila,
Ta puk duše v růži nosila;
Ta zpěv, ta ples vedla, jiné hrály;
Stroj spal ještě, jen se rtíky smály,
Houfem běží chasa spanilá,
By veň dar svůj každá vložila,
Cnosti ušly: tvor vstal dokonalý:
Tak vše při ní outlé, čisté, lehké,
Tak vše kryje stydu opona,
Že to nelze vypsať ruce křehké;
Ve tmě tak z ní line oslona,
Ba i ve dne, jestli při ní sedím,
Raděj v slunce než jí ve tvář hledím.
§§[30]
23.
Sotvy že se smělší opováží
Cit jen hnouti v její blízkosti,
Týmž, co plamen valí do kostí
Zřením, zemskost celou k prachu sráží;
Zřídka přízní, vždy jen slibem blaží,
Vnady kryje v roucho vážnosti,
Jakby tábor s nebes výsostí
Strašnou vůkol oblehl ji stráží:
Mně cnost kvete, kde sem lásku rozsel,
V Cypru Vestě obět plamení,
V tváři Milka přišel vyšší posel;
Takto láska předčí sama sebe,
Mění vášeň v čisté tušení,
Kdo zem hledá, da mu, jak mně, nebe.
§§[31]
24.
Ze všech synů, co jich koli vládný
Apoll k ledné poslal stežeji,
Nejímá mé srdce silněji,
Jako onen soused Hekly, žádný;
Byť vůz Kairbrův, byť pěl unos zrádný,
Aneb Fingalovu trofeji,
Stavěl karny, aneb raději
Kryl svou lyru v bouř a oblak vnadný:
Plnost krásy, tužba, lásky rána
Srdce téměř citem rozčesly
Kolikrát sem čítal Osiána;
Ale dnes mi zpěvy tyto krásné
Báseň v sobě od ní donesly,
Při níž sláva Barda toho hasne.
§§[32]
25.
Vy, kdo vyšších ke svým uměleckým
Dílům ideálů hledáte,
Severu se křivě rouháte,
Stranným hovíc okem luhům řeckým;
Buď se novým, buď se starosvětským
Krásy vzorem radše kocháte,
Sem svá zření různá obraťte,
Tato jedna všecko bude všeckým:
Lidskost s božstvím, cnost a lásky plamen,
Ušlechtilost tuto najdete,
Jaké nezná medičejský kámen;
I mých znojů učijete tudy,
K vinám pera mého řeknete:
Velkáť to tíž pro tak slabé oudy!
§§[33]
26.
Tenby vtipu zradil ochabělost,
Jábych dílo začal daremné,
Kdyby někdo žádal odemne,
Abych částky líčil a ne celost;
K nemožnostem ať se netře smělost;
Světlo slunce jestiť příjemné,
Ale zraky tomu rozemne
Kdo chce patřiť přímo v jeho skvělost.
Tak též i tu: Jdeli oko blíže,
Málo vidí z darů velikých,
Neb duch křehne, slova zmatek víže;
To však zřejmo již i z dalekosti,
Žetě celá živé všelikých
Pantheon krás, umu a vší cnosti.
§§[34]
27.
Ještě spí! o ticho srdce hlasné,
Ticho kroky, mlčte ptáčkové,
A vy síně této duchové
Leťte k horám zhaste slunko včasné!
Hřích by tu byl nedbať doby krásné,
Nevděk, minouť štěstí hotové;
Vůle nedli, polib růžové
Krotce rtíky, polib čelo jasné:
Sotvy že se blíží ruka třesná
S tváři odkrýť clony hedvábné,
Anť se v pěkném schytí hněvu ze sna;
Tři sta blesků na vše strany sláno,
Uzří smělce, oči půvabné
Sklopí, krotne, šeple: "Dobré ráno."
§§[35]
28.
Nejen ona růžokvětná líčka,
Rtové k políbení spiknutí,
I vaz pyšný, hrdlo labutí,
Šťastná zlatých vlásků po něm hříčka;
Čelo slunné, klidný oblouk víčka,
Očí přísných vábné kynutí,
Lkavý ousměch, tejná vzdychnutí,
I slov němá sladkých polovička:
Vše mé k bojům srdce bádá chybným,
Tisíc, zloboh Milek, spojuje
Nástrah klamem navnazených slibným;
Ona sama učí ujíť želu,
Kolikráte tělo bojuje
Proti duchu a duch proti tělu.
§§[36]
29.
Pěkná bývá cnost i v rouchu sprostém,
Kde tvář s duší stojí v odporu;
A však třikrát hodna pozoru
Kde se krása přisestřila k cnostem;
Žádné tato, ona proti zlostem
Sama v sobě již má podporu,
Ona k jedné, tato pokoru
K dvěma musí nésti vysokostem:
Zde Bůh spolu zbroj i zbraň i kluzké
V srdce jedno vložil bojiště:
Dlíli boj, - o mlčte prsy uzké!
Váháli ta, tím již zahasila
Svaté nevinnosti ohniště:
Tato tím již téměř zvítězila.
§§[37]
30.
Oči, oči, modré, milostivé,
O, vy perly v květu rozvitém,
V nichž se zem i nebe s blankytem
Jako v řece svítí zrcadlivé;
Vyznám, že jen u vás školy živé,
Cnost sem spatřil v blesku věčitém;
Nač ste ale přitom podkrytem
Vlily do mne tyto jedy lstivé?
Nač mi zhoubce první vaše zření
Do dna srdce mého vhnízdilo,
Který střelou smrtnou život plení;
A však hodno výhost dáti zemi,
Komu při pohřebu svítilo
Takovými nebe pochodněmi.