28.01.2018, 12:41
§§[37]
30.
Oči, oči, modré, milostivé,
O, vy perly v květu rozvitém,
V nichž se zem i nebe s blankytem
Jako v řece svítí zrcadlivé;
Vyznám, že jen u vás školy živé,
Cnost sem spatřil v blesku věčitém;
Nač ste ale přitom podkrytem
Vlily do mne tyto jedy lstivé?
Nač mi zhoubce první vaše zření
Do dna srdce mého vhnízdilo,
Který střelou smrtnou život plení;
A však hodno výhost dáti zemi,
Komu při pohřebu svítilo
Takovými nebe pochodněmi.
§§[38]
31.
Pravdivé jest ono přísnotvárné
Starých věků i dnes vyrčení:
Že je krása, zboží, umění,
Ano všecko pode sluncem marné;
Však bych jedno z nauky té kárné,
Vyňal vedlé svého cítění,
Tak jest božské jeho vzezření,
Tak jest milé, vděčné, čisté, zdárné:
Krásu míním, tuto dceru boží,
Když si, nebe na čas nechavši,
Zemské roucho, jako panna, složí;
Nemůž tato, jak ty, zpráchnivěti,
Nýbrž bytů zdejších poznavši,
Zpátkem zase, odkud přišla, letí.
§§[39]
32.
Neuctí tě žádná v světě jména,
Nedosáhne důvtip básníře,
Rytce nástroj, kytka malíře,
Z ruky tvorné padne zapýřená;
Já jen cit mám, duše vyvolená,
Zpěv můj platí dluhy v nemíře,
Stud mi ousta víže u víře
Že tam budeš žalmy kůrů ctěna:
A však, kdyby zvláštním někdo nadal
Tužbu srdce mého jazykem,
S nimi bych i tu již horliť žádal;
Než i takby slovo na rtech dlelo,
Co má voliť v zbytku tolikém:
Cnost či krásu, ducha čili tělo.
§§[40]
33.
Všecko, co jen koli nahromadil
Zlého na náš národ svobodný,
Buď čas, aneb osud nehodný,
Buďže soused, neb syn jenž ho zradil;
Tatar, Maďar a ten který zhladil
Půl sám z něho Němec podvodný;
Všecko toto Milek lahodný
V této jedné hojně vynahradil;
A že není divem na kterýby
I řeč cizí měla patřiti,
Nejsou její, ale naše chyby;
Totižto, že Slovan skoupozvuký
Nezná, jako jiní, troubiti
S každou věcí lermo hned a hluky.
§§[41]
34.
Vy pstré louky, a vy hustým nízká
Křovím lemovaná oudolí,
Vpleťte krásy ve své okolí,
Které na vás oko její blýská;
Potok jasna, barvy nechať získá
Květ a zrůstu hrdé topolí,
I pták sladčeji ať hlaholí,
Pastýř a žnec radostněji výská;
Větry vějte voňavěji lesem,
Zmnožte hry svých duchů jeskyně,
Pahrbkové poskakujte plesem;
Nebo obraz takového rámu
Jak sám jest, a jaká bohyně
Takového zasloužila chrámu.
§§[42]
35.
By se Homer, a ten jehož Muzy
Řecké mláďky pěly, navrátil,
I ten, který barvy potratil
Při Kampaspě, Apelles, a druzy;
Onen básníř, který zpěvem hrůzy
Nimiž Dido mřela, ošatil,
Až tam k tomu, jehož zachvátil
Pohled Laury a hnal do Vokluzy;
I náš Záboj, a ten který hýbal
Varitem svým hrady královské,
Neb kde koho Apoll ještě líbal;
Všickni by se, spolek učiníce,
Dílo toto bohů mistrovské
Slaviť jali, jiných nechajíce.
§§[43]
36.
Odkud snesl látku všecku Milek
K slití outlé této ručičky?
Míru k článkům, k měkké teničký
Hedbáv pleti, k loktům sněhu bílek?
Odkud červec k bludným tokům žilek?
Z kterých korun ony perličky
K pěti nehtům? a kde tkaničky
Nimiž spojil vtipně každý dílek?
O! co rámě, nímž se skvěla Leda
Proti ní, neb kterým Angelo
K řeckým mistrům přilstiti se hledá;
Spi jen tíše, sladká ukrutnice,
Coby ti již mroucí prospělo
Srdce raniť, na němž ležíš, více.
§§[44]
37.
Nejen že je kmene slovanského
Kvítek opravdový, spanilý,
Jemuž ni Sas, ni Frank zavilý
Nevzal ještě rázu národného;
Ach, tu mnohý štěstí ctíti svého
Nezná, Slávie syn zbloudilý,
Hanbou za řeč a rod zmužilý
Dlouže tresty Boha hněvivého:
Srdce čisté jako perla rosy
Skryl v div tento rozum anjelský,
V tvář a v oči nestihlého cosi;
Co jen nebe výborného znalo:
S krásou šperků spolek přátelský
Slavný národ i řeč, vše jí dalo.
§§[45]
38.
Mnoho tisíc roků různé boje
Mátly mysl světu celému:
Starý čas lál času novému,
Nový se smál z předků chyb a kroje;
Sever pravdu, východ krásy svoje
Nadvrhoval jeden druhému;
Země proti nebi svatému,
Nebe vedlo proti zemi zbroje:
Dary v lidstvu křivou měly míru,
Té chut, smysl a vtip milostný,
Této straně daly cit a víru;
Aby sváry živlů uspokojil,
V tomto tvoru, smírce lítostný,
Dary světů všech a časů spojil.
§§[46]
39.
Uzřev ondy měsíc plnoskvoucí
Nade chlumem vrchů vzchoditi,
Zdálo se mi, jakby svítiti
Obličej tvůj byl tam viděl žhoucí;
Počnu, během rychlým k němu jdoucí,
Slova jako k tobě mluviti,
Ano z mého bludu strojiti
Smích si slyším hory k nebi pnoucí:
V studu hněvném srdce k hvězdám lkalo
Posměch učiněný s křivdami,
Za odpověd toto se mu dalo:
Zdali neznáš že nám nebe vzalo
Nejjasnější mezi sestrami,
A ji Slávě ku ozdobě slalo?
§§[47]
40.
Jiní snadno vyvýšiti znají
V básněch velkých malé předměty,
Krásnější jsou jejich klevety
Nežli skutek který v oku mají.
Na opak své chytré žerty hrají
Muzy s ducha mého výlety,
Bohyni mi slaly v oustřety
Ano zvuky skoupý jazyk tají:
Ba i co se z něho někdy krade
Nemá díla mého pochvaly,
Ona sama v ousta mi to klade;
Přece nelne k jiným věcem tužba,
Buď! by aspoň jiní poznali
Jak mi sladká v světě dána služba.
§§[48]
41.
Při pohledě, jehož vážnou zpouru
Milost líbě krotí pochlebná,
Tvář ji proměňuje velebná
Jakby dnes jen sletla s nebes kůrů;
Při postavě pyšně pnící vzhůru,
Oudů blesk a hnutí ohebná
Vstavu krásou všechněch hudebná
Unaviti ousta Trubadůrů.
V ten čas, kdybys klekna úcty platil
Skroušnou cnostem jejím poklonou,
Umorby tě v náruč její sklátil;
Zde, by různých poloučily stránek,
Lada v jednom těle s Madonou,
Svorný sobě udělaly stánek.
§§[49]
42.
Darmo lidská peruť za výborem
Tímto tvorů božských poletí,
K jehož tváři mnohá století
Shromážděly krásu sličných forem;
Jak tu horlí jeden s druhým vzorem,
Jak duch viní těla odětí,
Kde však nebe, velkou obětí,
Učí, coby se vším mohlo zborem:
Protož co já smělec koli tanu
V básněch krásu její slavících,
Jest jen krůpějička z oceanu;
Avšak coby Tibru, Temži, Dnistru,
Zníti mělo v řečech tisících,
To zni aspoň v jedné, Labi, Istru.
§§[50]
43.
Na rtech těchto, srdce tvého prahu,
V oči tyto, květy duše tvé,
Skládám sliby věčné lásky své,
Míno! Míno! mějž je za přísahu;
"Svět je času poddán, všeho vrahu,
Nás čas tam, kde času není, zve,
I já sem tvá, věř mi, tam i zde,
Slyš to, nebe a hvězd krásný tahu!"
"K vám se na oblaku tomto vznáším,
Osud sem a sám vás lituji:
Pokoj slibům, než boj svazkům vašim!
Nelze jináč, tě tam, tě tam zplaším,
Až vás, kdy a kde to zmlčuji,
Jednou asnad sloučím k spolkům blažším."
§§[51]
44.
Tak teď prostě, a tak jemně stojí,
Ach tak krotce a tak vznešeně,
Plná ohně, a tak studeně,
Smělá je, a tak se přece bojí;
Tak mře želem, tak se k smíchu strojí,
Jasným okem tak zří zmateně,
Tak chce mnoho, touží skroušeně,
Tak nic nechce při vší tužbě svojí:
Aj hle modla k tomu hotová
Jak zle, kde dva bohové se sváří,
Třetí mezi nimi hospodaří;
Leť tam k Tibru s lístkem holubátko,
Řka by hned sem přišel Canova,
A vzal s sebou mramor, perlík, dlátko.
§§[52]
45.
(Jeden duch s holým mečem
"Ode Babigory v tomto rouše stínu
Vlast mne s heslem k tobě posílá,
Slyš, by sokyní dél nebyla:
Miluješli vlast svou více, čili Mínu?"
(Druhý duch s lukem nataženým
"A já z tam těch břehů, tobě známých, plynu,
Tři dni šíp ten matka ostřila,
Mluv, neb chce, by jednou zkusila:
Miluješli vlast svou více, čili Mínu?"
Půlnoc bije. Já se z lůžka tíše vztáhnu,
Stana před ně různým svědomím,
Meč tam tu šíp, vlast tam tu má přítelkyně;
Mlčím, váhám: rázem rukou v ňádra sáhnu,
Srdce vyrvu, na dvé rozlomím,
Na, řku, jednu vlasti půlku, druhou Míně.
§§[53]
46.
Měj se dobře, Míno! ach již kyne
Zítřek kvapně přišlý k rozchodu,
Tam již odsud musím k národu,
Kde se Neptun Bachu k nohám vine;
Zde máš srdce, které v lásce plyne,
V lásce vroucí prázné podvodu,
Mějž je, věno outlé, k důvodu,
Že má věrnost nikdy nezahyne:
Mysli na mne, aspoň když se růží
Zápach v této stinné besídce
Při měsíčku s city tvými sdruží;
Srdce pak to, buď se věčně skryje,
Buď se zaskví krásná dennice,
Slovanům a tobě ať jen bije.
§§[54]
47.
Kam ste zmizli ušlechtilí snové,
Sladké klamy, zdání přeblahá?
Které kruté ruky odvaha
Vzkřísila mne k této hrůze dnové;
"Pryč, pryč odtud!" - heslo shůry slove,
Osud lásku v boji premáhá,
Nade branou ráje napřáhá
Meč svůj Cherub - s Bohem houště, křové!
Tajte břehy, louky, stezky, kříčky,
Tajte světu, jež sme soukromě
Vedli u vás vzdechy, mluvy, hříčky;
Přijdeli však hoch sem v štěstí zrazen,
Nech čte nápis tento na stromě:
"Já sem z ráje musel, viny prázen."
§§[55]
48.
Doba bije; člun již stojí v brodu,
Veslo k spěchu zove nezbedné,
Strach mne jímá, líce obledne:
Ještě chvílku, volám, ku rozchodu;
Nohy rychlé znaly času škodu;
Rozvlasená oknem vyhlédne,
V náruč letí, v hrůze bezedné
Slzou zmáčen každý stupeň schodu:
To má láska, že čím hoří výše,
Jazyk služby dlužné nekoná,
Upí jenom, lká a nyje tíše;
Zlíbám celou: padne opona!
Jmu se co stín, došed Charona:
Nu, vez tedy v ony stínů říše.
§§[56]
49.
Žehnám vás již, lásky kraje zlaté,
Zahrady a pole květnatá,
I vás stromu toho bůžata
Co slib i žert náš i slzy znáte;
I vy hájky, ať se dobře máte,
Břehy, kře a věštná doupata,
Kvělte vy s ní zřídla mechatá
A vy hory, věže, chrámy svaté!
Žehnám i vás stíny cest mých tejné,
I vás louky, po nichž chodily
Vstříc mi její nožky květosejné!
Chraňte klénot tento v prostřed sebe,
Dokud cíl ten, co nám složily
Zrádné losy, změní dobré nebe.
§§[57]
50.
Ještě ční ten domek! políbení
Buď i tobě sláno k posledu,
A již rychle nohy ku předu,
Skrejte očím toto těžké zření;
O! vy místa plná potěšení,
Již se věčně s vámi rozvedu;
Ještě okamžení k pohledu -
U kraj lesa, ach již domku není!
Nehleď zpátkem, ven, ven z tváři rovin,
Ohlušte mne zvukem ptáčkové,
Hory hučte, větry dujte z křovin!
Již se sberu, jako sluší muže,
Ale které srdce surové
Ještě jeden pohled haniť může?
§§[58]
Zpěv
II.
Labe.
§§[60]
51.
Ozvětež se nářkem hory, doly,
Zavzni žel můj šíře široce,
Ode Rejnu až tam k zátoce,
Kterou Dunaj dělí na dvě poly;
Ode Tater kvěl ho onen holý
Chlumec, Čechů statných původce;
Moře, ostrov zalkej hluboce,
Na nichž láska měla chrámy, školy;
Z krajů, v kterých lásky zmizly práva,
Beř se k pouštěm oněch divochů,
Kde víc srdce řídí, nežli hlava;
Pouč mladých, kteří ještě posud
Beze strasti žili, jinochů:
Že je lásky mnohem větší osud.
§§[61]
52.
Srdce co chceš? "tam, tam v onu moře
Zřítiti se modrou hlubinu,
Tam se za hvězdami rozplynu
Z tluků těchto nové světy tvoře;
Vlast aj v necti, lásku hněte hoře,
Tam se navždy odsud vyšinu,
Jednou vlast a druhou obvinu
Rukou družku, zemi patou zboře."
Tíše, tíše, vrať se do koleje
Skutečnosti, tvorče vlastní strasti!
Upěj a krý světu nářeky;
Ach tě tuším i tam v snářské slasti,
Tvůj by mořil živel na věky:
Trud a žel a tužba bez naděje.
§§[62]
53.
Pakli nové rady nebe nedá,
Zoufám lásce věrné k posměchu,
Kdo dal bolest, béře outěchu,
Tužba žije, po naději běda!
Brzo skryla den můj bouře šedá,
Na půl cestě stojím bez dechu,
Jako plavec vedle pelechu
Charybdy a kruté Scylly bředa:
Komu přál, teď tomu osud žehře,
Zmizlo krátké štěstí divadlo,
Ach, jak lépe zemříť bylo ve hře;
Dobrou noc! mně slunce zapadlo:
Zefyřečky aspoň vy když zblednu,
Neste popel můj tam v urnu jednu.
§§[63]
54.
Lásko! lásko! O ty sladký klame,
O ty číše slasti nejvyšší,
Kde se duše s duší pomíší,
V citu jednom zem i nebe máme!
O kýž vnad tvých rychle užiť známe
Skryti světu v houšti nejtišší,
Dřív než vicher zhoubný přispíší,
Který, jak mně, loď i veslo zláme:
Kde si, kde si sestro bohů věčných,
Hosti srdci mému nevěrný,
Dítě kvítků, dárce bolů vděčných!
Já sem darmo k portu tvému spěchal,
Anť mi zkvetlou orkán severný
Růži vyrval, trny ostré nechal.
§§[64]
55.
Není bolest zrádné lásky pouhá,
Co mé nářky smutné žalují;
Dvě mne střely spolu sužují,
A to jedna horší nežli druhá;
Kam jdou nohy, na století dlouhá
Neštěstí a hanby vstupují
Toho lidu s nímž mne spojují
Krev a řeč a zvyků vazba tuhá;
Srdce Milek, cesta trápí oko,
Stíny zmařeného národu
Lezti vida šíře, přeširoko;
Ani k nebi obracejí prosbu,
K bratrům mimojdoucím nehodu,
A těm, co je do ní vrhli, hrozbu.
§§[65]
56.
Ku barbarům rodu Avarského
Přišli jednou trojí poslové,
Cytary se k hudbě hotové
Chvěly s jejich plece vysokého;
"Kdo ste?" chán k ním pyšně s trůnu svého
Kde jsou vaše vojska, mečové?[ÚAČ26]
Pane, řeknou, my sme Slávové
Ode krajin moře Baltického:
Vojnu sotvy podle jména známe,
Darmo žádáš od nás pomoci,
My jen hru a zpěvy doma máme;
Hrali před ním, hrali přelíbezně,
Tyran na odměnu: "otroci,
Vlecte do zajatí tyto vězně!"
§§[66]
57.
Pozdravení neste poslů čtvero,
Pánům vůkol po všech vesnicech,
Řkouce: že je zítra v Lužicech
K slavným hodům čeká hrabě Gero;
Slovanů mi zovte třidcatero,
Kteří žijí se mnou v různicech,
By sme při smířlivých sklenicech
Hrali, pokud přijde noci šero:
Jitro svitne: hrad se celý hostmi,
Hned i turnaj ořmi, namnožil,
Strávil se den rytířskými cnostmi;
Večer, když se dokonaly kvasy,
Zrádce, hostům svojím předložil
Hlavy našich knížat, na pospasy.
§§[67]
58.
Kam se medle zástup tento shání?
"To jde všecko k zřídlům Karlovým;
Vy též, tuším?" - a nač, odpovím;
Ej hle k zpěvům slavné ......."
V pravo slečny sedí, vlevo páni,
Síň se zlatí hmotem gázovým,
Vyjde vprostřed s věncem bobkovým,
Začne, všechněch oči, uši na ni:
Lustry hasnou, stanou vříti vary,
Dámy mdlejí, Gabrielky, Mary,
Palmy shůry na ni metají;
I já tleskám, a však se mi zívá,
Co to? dím, a Mentor podtají:
Mína z srdce, tato z měšce zpívá.
§§[68]
59.
Jak tě vítať, slzou čili zpěvem?
Jako matku či jak macechu?
Země, plná cti i posměchů,
Slavná přízní bohů jako hněvem;
Hrady tvé se sov a plazů chlévem,
Kraje pastvou staly Nečechů;
Lev ti silný slouží za věchu,
Smrt a mdloba vězí pod oděvem:
Tecte mutné slzy do Vltavy
Jako déšť a blesky z oblaků,
Nesouc heslo toto bratrům Slávy;
Nechte svár, co hrob již vlasti vyryl,
Slyšte národ ne křik Feaků,
Váš je Hus i Nepomuk i Cyril.
§§[69]
60.
Cestu konám, měst a silnic hluky
Lásku dusím, Muzu zaháním,
Smíchem ve dne, v noci žehráním
(Žluči skoupá!) krotím srdce muky;
Sám býť nesmím, city ona, zvuky
Tato vnuká, co se odstraním,
Lesy panny mněje, makáním
Mínu hledám a jsou jedle, buky:
Tak je všecko ve mně v odporu:
Skrývám se sám, i sám hledám sebe,
Led jsou líce, oheň žíly střebe;
V duši hřímá, čelo klidem jasním,
Jiní naschvál, já jen navzdoru,
Jiní v chyžkách a já cestou básním.
30.
Oči, oči, modré, milostivé,
O, vy perly v květu rozvitém,
V nichž se zem i nebe s blankytem
Jako v řece svítí zrcadlivé;
Vyznám, že jen u vás školy živé,
Cnost sem spatřil v blesku věčitém;
Nač ste ale přitom podkrytem
Vlily do mne tyto jedy lstivé?
Nač mi zhoubce první vaše zření
Do dna srdce mého vhnízdilo,
Který střelou smrtnou život plení;
A však hodno výhost dáti zemi,
Komu při pohřebu svítilo
Takovými nebe pochodněmi.
§§[38]
31.
Pravdivé jest ono přísnotvárné
Starých věků i dnes vyrčení:
Že je krása, zboží, umění,
Ano všecko pode sluncem marné;
Však bych jedno z nauky té kárné,
Vyňal vedlé svého cítění,
Tak jest božské jeho vzezření,
Tak jest milé, vděčné, čisté, zdárné:
Krásu míním, tuto dceru boží,
Když si, nebe na čas nechavši,
Zemské roucho, jako panna, složí;
Nemůž tato, jak ty, zpráchnivěti,
Nýbrž bytů zdejších poznavši,
Zpátkem zase, odkud přišla, letí.
§§[39]
32.
Neuctí tě žádná v světě jména,
Nedosáhne důvtip básníře,
Rytce nástroj, kytka malíře,
Z ruky tvorné padne zapýřená;
Já jen cit mám, duše vyvolená,
Zpěv můj platí dluhy v nemíře,
Stud mi ousta víže u víře
Že tam budeš žalmy kůrů ctěna:
A však, kdyby zvláštním někdo nadal
Tužbu srdce mého jazykem,
S nimi bych i tu již horliť žádal;
Než i takby slovo na rtech dlelo,
Co má voliť v zbytku tolikém:
Cnost či krásu, ducha čili tělo.
§§[40]
33.
Všecko, co jen koli nahromadil
Zlého na náš národ svobodný,
Buď čas, aneb osud nehodný,
Buďže soused, neb syn jenž ho zradil;
Tatar, Maďar a ten který zhladil
Půl sám z něho Němec podvodný;
Všecko toto Milek lahodný
V této jedné hojně vynahradil;
A že není divem na kterýby
I řeč cizí měla patřiti,
Nejsou její, ale naše chyby;
Totižto, že Slovan skoupozvuký
Nezná, jako jiní, troubiti
S každou věcí lermo hned a hluky.
§§[41]
34.
Vy pstré louky, a vy hustým nízká
Křovím lemovaná oudolí,
Vpleťte krásy ve své okolí,
Které na vás oko její blýská;
Potok jasna, barvy nechať získá
Květ a zrůstu hrdé topolí,
I pták sladčeji ať hlaholí,
Pastýř a žnec radostněji výská;
Větry vějte voňavěji lesem,
Zmnožte hry svých duchů jeskyně,
Pahrbkové poskakujte plesem;
Nebo obraz takového rámu
Jak sám jest, a jaká bohyně
Takového zasloužila chrámu.
§§[42]
35.
By se Homer, a ten jehož Muzy
Řecké mláďky pěly, navrátil,
I ten, který barvy potratil
Při Kampaspě, Apelles, a druzy;
Onen básníř, který zpěvem hrůzy
Nimiž Dido mřela, ošatil,
Až tam k tomu, jehož zachvátil
Pohled Laury a hnal do Vokluzy;
I náš Záboj, a ten který hýbal
Varitem svým hrady královské,
Neb kde koho Apoll ještě líbal;
Všickni by se, spolek učiníce,
Dílo toto bohů mistrovské
Slaviť jali, jiných nechajíce.
§§[43]
36.
Odkud snesl látku všecku Milek
K slití outlé této ručičky?
Míru k článkům, k měkké teničký
Hedbáv pleti, k loktům sněhu bílek?
Odkud červec k bludným tokům žilek?
Z kterých korun ony perličky
K pěti nehtům? a kde tkaničky
Nimiž spojil vtipně každý dílek?
O! co rámě, nímž se skvěla Leda
Proti ní, neb kterým Angelo
K řeckým mistrům přilstiti se hledá;
Spi jen tíše, sladká ukrutnice,
Coby ti již mroucí prospělo
Srdce raniť, na němž ležíš, více.
§§[44]
37.
Nejen že je kmene slovanského
Kvítek opravdový, spanilý,
Jemuž ni Sas, ni Frank zavilý
Nevzal ještě rázu národného;
Ach, tu mnohý štěstí ctíti svého
Nezná, Slávie syn zbloudilý,
Hanbou za řeč a rod zmužilý
Dlouže tresty Boha hněvivého:
Srdce čisté jako perla rosy
Skryl v div tento rozum anjelský,
V tvář a v oči nestihlého cosi;
Co jen nebe výborného znalo:
S krásou šperků spolek přátelský
Slavný národ i řeč, vše jí dalo.
§§[45]
38.
Mnoho tisíc roků různé boje
Mátly mysl světu celému:
Starý čas lál času novému,
Nový se smál z předků chyb a kroje;
Sever pravdu, východ krásy svoje
Nadvrhoval jeden druhému;
Země proti nebi svatému,
Nebe vedlo proti zemi zbroje:
Dary v lidstvu křivou měly míru,
Té chut, smysl a vtip milostný,
Této straně daly cit a víru;
Aby sváry živlů uspokojil,
V tomto tvoru, smírce lítostný,
Dary světů všech a časů spojil.
§§[46]
39.
Uzřev ondy měsíc plnoskvoucí
Nade chlumem vrchů vzchoditi,
Zdálo se mi, jakby svítiti
Obličej tvůj byl tam viděl žhoucí;
Počnu, během rychlým k němu jdoucí,
Slova jako k tobě mluviti,
Ano z mého bludu strojiti
Smích si slyším hory k nebi pnoucí:
V studu hněvném srdce k hvězdám lkalo
Posměch učiněný s křivdami,
Za odpověd toto se mu dalo:
Zdali neznáš že nám nebe vzalo
Nejjasnější mezi sestrami,
A ji Slávě ku ozdobě slalo?
§§[47]
40.
Jiní snadno vyvýšiti znají
V básněch velkých malé předměty,
Krásnější jsou jejich klevety
Nežli skutek který v oku mají.
Na opak své chytré žerty hrají
Muzy s ducha mého výlety,
Bohyni mi slaly v oustřety
Ano zvuky skoupý jazyk tají:
Ba i co se z něho někdy krade
Nemá díla mého pochvaly,
Ona sama v ousta mi to klade;
Přece nelne k jiným věcem tužba,
Buď! by aspoň jiní poznali
Jak mi sladká v světě dána služba.
§§[48]
41.
Při pohledě, jehož vážnou zpouru
Milost líbě krotí pochlebná,
Tvář ji proměňuje velebná
Jakby dnes jen sletla s nebes kůrů;
Při postavě pyšně pnící vzhůru,
Oudů blesk a hnutí ohebná
Vstavu krásou všechněch hudebná
Unaviti ousta Trubadůrů.
V ten čas, kdybys klekna úcty platil
Skroušnou cnostem jejím poklonou,
Umorby tě v náruč její sklátil;
Zde, by různých poloučily stránek,
Lada v jednom těle s Madonou,
Svorný sobě udělaly stánek.
§§[49]
42.
Darmo lidská peruť za výborem
Tímto tvorů božských poletí,
K jehož tváři mnohá století
Shromážděly krásu sličných forem;
Jak tu horlí jeden s druhým vzorem,
Jak duch viní těla odětí,
Kde však nebe, velkou obětí,
Učí, coby se vším mohlo zborem:
Protož co já smělec koli tanu
V básněch krásu její slavících,
Jest jen krůpějička z oceanu;
Avšak coby Tibru, Temži, Dnistru,
Zníti mělo v řečech tisících,
To zni aspoň v jedné, Labi, Istru.
§§[50]
43.
Na rtech těchto, srdce tvého prahu,
V oči tyto, květy duše tvé,
Skládám sliby věčné lásky své,
Míno! Míno! mějž je za přísahu;
"Svět je času poddán, všeho vrahu,
Nás čas tam, kde času není, zve,
I já sem tvá, věř mi, tam i zde,
Slyš to, nebe a hvězd krásný tahu!"
"K vám se na oblaku tomto vznáším,
Osud sem a sám vás lituji:
Pokoj slibům, než boj svazkům vašim!
Nelze jináč, tě tam, tě tam zplaším,
Až vás, kdy a kde to zmlčuji,
Jednou asnad sloučím k spolkům blažším."
§§[51]
44.
Tak teď prostě, a tak jemně stojí,
Ach tak krotce a tak vznešeně,
Plná ohně, a tak studeně,
Smělá je, a tak se přece bojí;
Tak mře želem, tak se k smíchu strojí,
Jasným okem tak zří zmateně,
Tak chce mnoho, touží skroušeně,
Tak nic nechce při vší tužbě svojí:
Aj hle modla k tomu hotová
Jak zle, kde dva bohové se sváří,
Třetí mezi nimi hospodaří;
Leť tam k Tibru s lístkem holubátko,
Řka by hned sem přišel Canova,
A vzal s sebou mramor, perlík, dlátko.
§§[52]
45.
(Jeden duch s holým mečem
"Ode Babigory v tomto rouše stínu
Vlast mne s heslem k tobě posílá,
Slyš, by sokyní dél nebyla:
Miluješli vlast svou více, čili Mínu?"
(Druhý duch s lukem nataženým
"A já z tam těch břehů, tobě známých, plynu,
Tři dni šíp ten matka ostřila,
Mluv, neb chce, by jednou zkusila:
Miluješli vlast svou více, čili Mínu?"
Půlnoc bije. Já se z lůžka tíše vztáhnu,
Stana před ně různým svědomím,
Meč tam tu šíp, vlast tam tu má přítelkyně;
Mlčím, váhám: rázem rukou v ňádra sáhnu,
Srdce vyrvu, na dvé rozlomím,
Na, řku, jednu vlasti půlku, druhou Míně.
§§[53]
46.
Měj se dobře, Míno! ach již kyne
Zítřek kvapně přišlý k rozchodu,
Tam již odsud musím k národu,
Kde se Neptun Bachu k nohám vine;
Zde máš srdce, které v lásce plyne,
V lásce vroucí prázné podvodu,
Mějž je, věno outlé, k důvodu,
Že má věrnost nikdy nezahyne:
Mysli na mne, aspoň když se růží
Zápach v této stinné besídce
Při měsíčku s city tvými sdruží;
Srdce pak to, buď se věčně skryje,
Buď se zaskví krásná dennice,
Slovanům a tobě ať jen bije.
§§[54]
47.
Kam ste zmizli ušlechtilí snové,
Sladké klamy, zdání přeblahá?
Které kruté ruky odvaha
Vzkřísila mne k této hrůze dnové;
"Pryč, pryč odtud!" - heslo shůry slove,
Osud lásku v boji premáhá,
Nade branou ráje napřáhá
Meč svůj Cherub - s Bohem houště, křové!
Tajte břehy, louky, stezky, kříčky,
Tajte světu, jež sme soukromě
Vedli u vás vzdechy, mluvy, hříčky;
Přijdeli však hoch sem v štěstí zrazen,
Nech čte nápis tento na stromě:
"Já sem z ráje musel, viny prázen."
§§[55]
48.
Doba bije; člun již stojí v brodu,
Veslo k spěchu zove nezbedné,
Strach mne jímá, líce obledne:
Ještě chvílku, volám, ku rozchodu;
Nohy rychlé znaly času škodu;
Rozvlasená oknem vyhlédne,
V náruč letí, v hrůze bezedné
Slzou zmáčen každý stupeň schodu:
To má láska, že čím hoří výše,
Jazyk služby dlužné nekoná,
Upí jenom, lká a nyje tíše;
Zlíbám celou: padne opona!
Jmu se co stín, došed Charona:
Nu, vez tedy v ony stínů říše.
§§[56]
49.
Žehnám vás již, lásky kraje zlaté,
Zahrady a pole květnatá,
I vás stromu toho bůžata
Co slib i žert náš i slzy znáte;
I vy hájky, ať se dobře máte,
Břehy, kře a věštná doupata,
Kvělte vy s ní zřídla mechatá
A vy hory, věže, chrámy svaté!
Žehnám i vás stíny cest mých tejné,
I vás louky, po nichž chodily
Vstříc mi její nožky květosejné!
Chraňte klénot tento v prostřed sebe,
Dokud cíl ten, co nám složily
Zrádné losy, změní dobré nebe.
§§[57]
50.
Ještě ční ten domek! políbení
Buď i tobě sláno k posledu,
A již rychle nohy ku předu,
Skrejte očím toto těžké zření;
O! vy místa plná potěšení,
Již se věčně s vámi rozvedu;
Ještě okamžení k pohledu -
U kraj lesa, ach již domku není!
Nehleď zpátkem, ven, ven z tváři rovin,
Ohlušte mne zvukem ptáčkové,
Hory hučte, větry dujte z křovin!
Již se sberu, jako sluší muže,
Ale které srdce surové
Ještě jeden pohled haniť může?
§§[58]
Zpěv
II.
Labe.
§§[60]
51.
Ozvětež se nářkem hory, doly,
Zavzni žel můj šíře široce,
Ode Rejnu až tam k zátoce,
Kterou Dunaj dělí na dvě poly;
Ode Tater kvěl ho onen holý
Chlumec, Čechů statných původce;
Moře, ostrov zalkej hluboce,
Na nichž láska měla chrámy, školy;
Z krajů, v kterých lásky zmizly práva,
Beř se k pouštěm oněch divochů,
Kde víc srdce řídí, nežli hlava;
Pouč mladých, kteří ještě posud
Beze strasti žili, jinochů:
Že je lásky mnohem větší osud.
§§[61]
52.
Srdce co chceš? "tam, tam v onu moře
Zřítiti se modrou hlubinu,
Tam se za hvězdami rozplynu
Z tluků těchto nové světy tvoře;
Vlast aj v necti, lásku hněte hoře,
Tam se navždy odsud vyšinu,
Jednou vlast a druhou obvinu
Rukou družku, zemi patou zboře."
Tíše, tíše, vrať se do koleje
Skutečnosti, tvorče vlastní strasti!
Upěj a krý světu nářeky;
Ach tě tuším i tam v snářské slasti,
Tvůj by mořil živel na věky:
Trud a žel a tužba bez naděje.
§§[62]
53.
Pakli nové rady nebe nedá,
Zoufám lásce věrné k posměchu,
Kdo dal bolest, béře outěchu,
Tužba žije, po naději běda!
Brzo skryla den můj bouře šedá,
Na půl cestě stojím bez dechu,
Jako plavec vedle pelechu
Charybdy a kruté Scylly bředa:
Komu přál, teď tomu osud žehře,
Zmizlo krátké štěstí divadlo,
Ach, jak lépe zemříť bylo ve hře;
Dobrou noc! mně slunce zapadlo:
Zefyřečky aspoň vy když zblednu,
Neste popel můj tam v urnu jednu.
§§[63]
54.
Lásko! lásko! O ty sladký klame,
O ty číše slasti nejvyšší,
Kde se duše s duší pomíší,
V citu jednom zem i nebe máme!
O kýž vnad tvých rychle užiť známe
Skryti světu v houšti nejtišší,
Dřív než vicher zhoubný přispíší,
Který, jak mně, loď i veslo zláme:
Kde si, kde si sestro bohů věčných,
Hosti srdci mému nevěrný,
Dítě kvítků, dárce bolů vděčných!
Já sem darmo k portu tvému spěchal,
Anť mi zkvetlou orkán severný
Růži vyrval, trny ostré nechal.
§§[64]
55.
Není bolest zrádné lásky pouhá,
Co mé nářky smutné žalují;
Dvě mne střely spolu sužují,
A to jedna horší nežli druhá;
Kam jdou nohy, na století dlouhá
Neštěstí a hanby vstupují
Toho lidu s nímž mne spojují
Krev a řeč a zvyků vazba tuhá;
Srdce Milek, cesta trápí oko,
Stíny zmařeného národu
Lezti vida šíře, přeširoko;
Ani k nebi obracejí prosbu,
K bratrům mimojdoucím nehodu,
A těm, co je do ní vrhli, hrozbu.
§§[65]
56.
Ku barbarům rodu Avarského
Přišli jednou trojí poslové,
Cytary se k hudbě hotové
Chvěly s jejich plece vysokého;
"Kdo ste?" chán k ním pyšně s trůnu svého
Kde jsou vaše vojska, mečové?[ÚAČ26]
Pane, řeknou, my sme Slávové
Ode krajin moře Baltického:
Vojnu sotvy podle jména známe,
Darmo žádáš od nás pomoci,
My jen hru a zpěvy doma máme;
Hrali před ním, hrali přelíbezně,
Tyran na odměnu: "otroci,
Vlecte do zajatí tyto vězně!"
§§[66]
57.
Pozdravení neste poslů čtvero,
Pánům vůkol po všech vesnicech,
Řkouce: že je zítra v Lužicech
K slavným hodům čeká hrabě Gero;
Slovanů mi zovte třidcatero,
Kteří žijí se mnou v různicech,
By sme při smířlivých sklenicech
Hrali, pokud přijde noci šero:
Jitro svitne: hrad se celý hostmi,
Hned i turnaj ořmi, namnožil,
Strávil se den rytířskými cnostmi;
Večer, když se dokonaly kvasy,
Zrádce, hostům svojím předložil
Hlavy našich knížat, na pospasy.
§§[67]
58.
Kam se medle zástup tento shání?
"To jde všecko k zřídlům Karlovým;
Vy též, tuším?" - a nač, odpovím;
Ej hle k zpěvům slavné ......."
V pravo slečny sedí, vlevo páni,
Síň se zlatí hmotem gázovým,
Vyjde vprostřed s věncem bobkovým,
Začne, všechněch oči, uši na ni:
Lustry hasnou, stanou vříti vary,
Dámy mdlejí, Gabrielky, Mary,
Palmy shůry na ni metají;
I já tleskám, a však se mi zívá,
Co to? dím, a Mentor podtají:
Mína z srdce, tato z měšce zpívá.
§§[68]
59.
Jak tě vítať, slzou čili zpěvem?
Jako matku či jak macechu?
Země, plná cti i posměchů,
Slavná přízní bohů jako hněvem;
Hrady tvé se sov a plazů chlévem,
Kraje pastvou staly Nečechů;
Lev ti silný slouží za věchu,
Smrt a mdloba vězí pod oděvem:
Tecte mutné slzy do Vltavy
Jako déšť a blesky z oblaků,
Nesouc heslo toto bratrům Slávy;
Nechte svár, co hrob již vlasti vyryl,
Slyšte národ ne křik Feaků,
Váš je Hus i Nepomuk i Cyril.
§§[69]
60.
Cestu konám, měst a silnic hluky
Lásku dusím, Muzu zaháním,
Smíchem ve dne, v noci žehráním
(Žluči skoupá!) krotím srdce muky;
Sám býť nesmím, city ona, zvuky
Tato vnuká, co se odstraním,
Lesy panny mněje, makáním
Mínu hledám a jsou jedle, buky:
Tak je všecko ve mně v odporu:
Skrývám se sám, i sám hledám sebe,
Led jsou líce, oheň žíly střebe;
V duši hřímá, čelo klidem jasním,
Jiní naschvál, já jen navzdoru,
Jiní v chyžkách a já cestou básním.