Jaroslav Vrchlický

[ZaunköniG]

Cikada pěla na uvadlé sněti,
ve slunce žáru bez ustání pěla,
a její píseň toužně, sladce zněla,
až suchá sněť se jala rozvíjeti.

A brzy v list a květ v motýlů změti
kos přilít’ smavý, lkavá filomela,
a suchý kmen byl besídka již celá,
a přišly Musy, Láska, Amoreti.

A nastal život, jím kmen zvučel starý,
zněl dívčí smích a zněly ňader žáry,
když píseň sdružila se s rukou dělnou.

U vás i u nás stal se zázrak jeden,
v kmen suchý nový mízy proud byl sveden
jen poesie silou nesmrtelnou.

*

A proto nám jak stará známá kyne
cikada s barvínkem, jejž hvězda kryje,
neb život je tam, kde je poesie,
jej ona jak máť děcko v náruč vine.

Ať dějů běh se v různé dráhy šine,
z Mistrala číše pokud oheň pije
a sílu trouver, potud národ žije,
neb slovo pravé písně nezahyne.

To cítíme i my ve srdce hloubi
a zpíváme, ať třeba kol svět němý,
pod chladným nebem, jak vy v slunce žáru.

Nás andělé dva kryjí perutěmi:
tož poesie s láskou k rodné zemi.
Těm z číše Mistralovy piju k zdaru!