Sonett-Forum

Jiskra Božství

(Připsáno M. K.)

Co jest člověk? co jest život jeho?
Stín jest člověk, život jeho sen. -
Od hvězd spadlá jiskra Božství jen
Můž mu půjčit bytu skutečného.

Sletěl blesk: a bělmo s pošmourného
Oka padá, mrak se mění v den.
Sletěl blesk: a srdce vře, až ven
Proud se cytů vroucných valí z něho.

Světlo, světlo, to jej z spaní budí,
Vznáší k hvězdné nebes výsosti:
Láska, ta ho stezkou milosti

Zmrtvé říše v ráje květlé pudí. -
O, jenžs pravým obou ctitelem -
Buď y mým vždy věrným přítelem!

Ohled na vlast

(Připsáno J. B.)

Ještě jednou slzý plným okem
Zbíhám, vlasti drahá, strany tvé.
Měj se dobře, pole přemilé!
Měj se dobře! - Jáť jdu těžkým krokem!

Květné louky! vyť se v nové s rokem
Oblečete roucho spanilé,
Libý proudu! ty vždy vlny své
S chřestem uzříš técy volným tokem.

Mé však růže v tváři denně vadnou,
Vstehně sýla klesá, - žíly chladnou,
Aniž více zkvetne jaro mé,

Když mi vrstvy sněhu na leb padnou.
Měj se dobře, vlasti! - Kraje tvé
Slunce živ, a láska prsy mé!

Napomenutí

(Připsáno O. C.)

Zkvetla země: v háji Nymfy vijí,
Rozdělené v spolky veselé,
Z hrdých růží věnce zardělé,
Vzácný dar, nímž jasné čelo kryjí.

Zde se z hrozna zlaté slzy lijí;
Zovou k stolu srdce zatmělé;
Ními sladnou péče kyselé,
Duch se zpíná, zkřehlé sýly žijí.

Tam se s chřestem zřídlo s houšti řítí
V moře běžíc: - naše polkne dny,
Příteli, tak rychle propast tmy.

Ží, když jsy tu! - trhej živé kvítí,
Pokud čerstvá v žílách chřestí krev!
Mášli pak ho, pomni na můj zpěv.